Tereza 11

Anotace: Příběh o holce bla bla bla... Stále z dvou pohledů.

"Vstávej" kopl mě do žeber. Ani jsem si neuvědomila, že jsem usla.
"Bastarde" sykla jsem, ale když jsem uviděla jehlu co má v ruce, tak mě hrdinská nálada přešla.
"Zahrajeme si hru" a poklepal lahvičku s nějakou pofidérní tekutinou.
"Budu se tě ptát a za každou nezodpovězenou otázku dostaneš napít takové tekutiny, po které budeš povolnější" řekl s úsměvem.
"Ty parchante! Nic pít nebudu! Nic do mě nedostaneš!"
"Pokud odmítneš pít mám jiné donucovací prostředky" a jehlu začal naplňovat nějakou další tekutinou. Vykulila jsem na něj oči. Může to být horší?
"Co pak? Nějak si zbledla" rozchechtal se.
"To.. to nemyslíš vážně?!" zoufale jsem se na něj dívala, ale on byl tak chladný.
"Vypadám snad na to?!" zařval až mi sklaplo a já si uvědomila že tentokrát mě nikdo nezachrání.
"Takže začneme, kde má tvůj tatíček trezor?" a zamíchal pití, které měl pro mě nachystané.
"Naser si" už mi to začínalo být jedno, čím dál tím víc mi docházela síla bojovat.
"Ty si asi myslíš, že to nemyslím vážně co?" a vzápětí mě chytl pevně za vlasy a zaklonil mi hlavu, silou mi otevřel pusu a nalil ten odpornej hnus do krku až sem se začala dusit. Vykašlávala jsem ten humus, ale bylo to k ničemu.
"Po druhé to nemusíš rozchodit, takže se vzpamatuj!" zapálil si cigaretu a odešel kamsi ven.

Policie dokonce prohledávala terén helikoptérou, ale zprávy nepřicházely žádné. Terčin otec, dokonce i s Ivanou prohledávali lesy a na opačné straně Kuba s Hor. Ptali se lidí kolem na cokoliv podezřelého, ale stále byli bez jakékoliv stopy.
"Pokud se neobjeví do 24 hodin, tak vyhlásí pátraní" řekla Hor.
"To už může být dávno pozdě! Zatraceně! Až se mi ten hajzlík dostane do ruk tak z něj nezbude ani mastnej flek!" Kuba byl bezradný. Nedokázal si představit, že po tom všem to takle skončí. Měl o ni strach. Věděl, že kdyby se jí cokoliv stalo tak to nedá.

Když došel a sedl si přede mě, přejel mě z něj mráz po zádech.
"Druhá otázka. Kde má ten trezor?" řekl důrazněji, ani nevím proč to chce vědět, ví snad že tam má táta něco důležitého, nebo je tak ubohej že nás chce okrást? začínala se mi trochu motat hlava.
"No pokud se nechceš zase napít tak bys měla odpovědět, namíchal jsem ti extra koktejl, z toho se jen tak nevzpamatuješ, nebo chceš aby tátínek našel tvoje předávkovaný tělo, jen kvůli tomu, že jsi neřekla kde má trezor? Vždyť život je přece důležitější než prachy, tak se neser a vyklop to!" čupl si ke mě a čekal odpověď. Když zjistil, že opět budu mlčet, zase mě chytil za vlasy a vyprázdnil do mě zbytek sklenky. Dávila jsme se. Držel mě svým našponovaným tělem dokud do mě nepadla poslední kapička.
"Vidíš, vůbec to takle nemuselo dopadnout, teď už to pro tebe bude jenom horší" uchechtl se.
"Si parchant" vysoukala jsem ze sebe.
"A ty jsi krásná" obnažil mi ňadra a začal mi je hladit "nádherná" opět se ke mě přitiskl a nasál mou vůni. Pomalu sjížděl rukou níž a já začala panikařit.
"Musím na záchod" vykřikla jsem "chce se mi už dvě hodiny čůrat a začíná mi být špatně, seš spokojenej?" snažila jsem se zchladit jeho touhu.
"Proč ne?" zírala jsem na něj jak mi odepíná pouta.
"Vstávej nemáš na to celej den!" zvedl mě od tam a táhl mě někam za barák. Jak jsem vstala začala se mi hlava motat víc. Musím vydržet stále jsem si v duchu připomínala.
"Tady" ukázal za tou barabiznou plevelem prorostlé místo, opřel se o zeď a zapálil si.
"Necháš mi aspoň soukromí na tu chvíli?"
"Ne, myslíš že sem blbej? Pěkně si na tebe dám pozor Terezko, navíc přede mnou se nemusíš stydět" usmíval se. Sakra co mu je pořád do smíchu.
"Jenže já se nevyčůrám pokud na mě budeš čumět" odsekla jsem. Otočil se. Hned jsem začala na zemi hledat cokoliv co by mi mohlo být alespoň trošičku užitečné, ale když jsem se sápala po zrezivělém drátu zamotala se mi hlava a já se složila na zem. Hned ke mě přiskočil Milan a sbíral ze země.
"O co se snažíš? Víš že to nemá smysl" a vzal mě do náruče a odnesl zpátky do domu kde mě položil nemohoucí na deku a dlouho se na mě díval. Jako by ho to najednou všechno mrzelo a chtěl vrátit čas.
"Nemusí to tak skončit" zašeptala jsem.
"Ale skončí" odsekl a opět mě připoutal ruce k topení.
"Teď se tě Terezko zeptám naposledy, kde je trezor?" řekl mírně a mě přímo před očima začal plnit stříkačku tou sračkou.
"Bude to poslední co ucítíš, protože už teď začínáš být dost" pohladil mě po tváři "tak co? Chceš umřít teď nebo ještě pár hodin vydržet?" vysmíval se mi. Přestávala jsem cítít svoje tělo a ztěžka rozpoznávat co říká. Nedokázala jsem pomalu uvažovat normálně. Celou místnost jsem ani nezaostřila. Byla jsem úplně mimo.
"Nevím kde je..." řekla jsem upřímně, táta si vždycky tyhle věci dobře zabezpečil sám.
"Takže ty nevíš...." sykl a chytl mě za ruku.
"Nech mě!" snažila jsem se z posledních sil brátnit, ale ta síla mi trochu chyběla.
"Buď mi řekneš kde má fotr trezor nebo cokoli cennýho nebo ti to tam našiju!" zařval mi do ucha a přitom mi chytl ruku a naznačil že to myslí vážně.
"V kuchyni po krbem... je fialová pokladnice, ...tam máme rezervy" ztěžka jsem dýchala a vysypala mu hloupou informaci, kde máme jen samé drobné.
"Vidíš, že to jde" usmál se a jehlu odložil, nemohla jsem i v takovém stavu uvěřit, že sežral první co jsem mu řekla.

Začalo se pomalu stmívat a Kuba beznadějně hledal dál. Začal panikařit i když si to nechtěl připustit. Objeli za odpoledne půlku lesa, ale nikde ani stopy. Všude v okolí už byly hlídky obeznámeny se situací a pátraly po Milanově autě v okolních vesnicích. Ani Mirek s Ivanou na tom nebyli lépe.
"Pojď trochu se projdeme, už jsme to tady prohledali všude, vylezem si na kopeček" a ukázal na lesní cestu směrem nahoru.
"No alespoň tam bude výhled" vzdychla Hor a pomalu se sápali nahoru. Když vylezli nahoru Jakub strnul. Po cestě dál směrem dolů do rokliny stálo pod stromem zamaskované Milanovo auto. Schovali se dál aby je náhodou Milan neuviděl a začali ihned vytáčet policii.
"Dobrý den, našli jsme podezřelé auto Milana Kocourka, potřebujeme aby jste okamžitě poslaly hlídky, drží u sebe dívku jako rukojmí" řekl zoufale.
"Kde se nacházíte" dotázal se pohotový policista.
"Jak je roklina u starýho mlýna, tak na lesní cestě má zaparkovaný vůz z druhé strany, asi jsou v tom opuštěným stavení"
"Dobře dejte nám 10-15 minut, vyrážíme. Dokud nepřijdeme rozhodně nic nepodnikejte!" dodal policista s důrazem, ale Kuba věděl, že naprosto zbytečně. V zápětí vytočil číslo na Mirka.
"Právě jsme našli Milanovo auto, zavolali jsme policii a už je na cestě" vychrlil na něj.
"Kde jste?" ozvalo se z druhé strany.
"Za roklinou, je tady jediný stavení, taková lesní cesta nahoru" popsal Kuba cestu.
"Vím kde to je, hned jsme tam"
"Hor zůstaň tady a počkej na policii, jdu tam"
"A co chceš dělat Kubo, sám tam jí nemůžeš!" protestovala.
"To tady mám čekat a nic nedělat? Může jí jít každou vteřinou o život a já ho nebudu riskovat tím že tady budu zbytečně stát!" vystartoval po ní.
"Dobře promiň.. ee.. mazej tam a dávej na sebe hlavně pozor" třepal se jí hlas.
"Kubo" zastavil a ohlédl se na Hor "přiveď ji celou" a dala palce nahoru, i když uvnitř byla vystrašená jako malé dítě.

"Myslím, že teď už z tebe stejně nic nedostanu, máš dost jak vidím.. No nic Terezko já se musím rychle zdejchnout než mě tady někdo objeví" řekl Milan a zároveň si začal balit všechny věci do tašky.
"Chápej byla by si pro mě jen přítěží, ale mám pro tebe malý překvápko" řekl tajemně a mihl se mu úsměv na tváři.
"Vstávej a hned" odemkl pouta, postavil mě na nohy ani nevím jak.
"Kam.. mě..ě to vedeš?" motal se mi jazyk a sotva jsem vnímala když mi pouta odepnul a táhl kamsi ke dveřím.
"Překvapení přece" usmál se "nemyslíš si, že dopustím aby tě našli? Až tebe najdou, jeslti tě vůbec najdou, tak já už budu daleko" usmál se a otevřel dveře vedoucí do sklepa. Byla jsem příliš slabá na to abych vůbec stála na nohách, vzal mě do náručí a pomalu sestupoval po schodech do temného sklepa. To co mě čekalo za pohled mi teprve vehnalo slzy do očí. Na podlaze byla vykopaná jáma. Tehdy už jsem přestala mít sílu bojovat a vše jsem vzdala. Byl to ten stejnej sajrajt, kterým mě nadopoval minule, jenže tentokrát mě předávkoval.
"Vidíš Terezko, to je pro tebe" stále se smál, asi byl taky vyfetovanej nebo si nedokážu jinak vysvětlit jeho stále dobrou náladu. Pomalu mě položil do vykopané jámy, jako do hrobu. Naklonil se ke mě. Políbil mě na rty, dlouze. Zadíval se mi do očí ve kterých viděl jen slzy a beznaděj.
"Vždycky sem tě hrozně chtěl, ale tys mi nedala na vybranou Terezko. Než tě tu najdou budeš mrtvá. Když nebudeš patřit mě tak nikomu" řekl chladně a pomalu zaskládaval moje tělo dlouhými plesnivými parkety. Když už zaskládaval poslední parketu, podíval se na mě a řekl jen: "Sbohem ty moje malá couro" a pokládal poslední parketu.
A najednou byla všude kolem mě tma. Cítila jsem jen teplé slzy, které mi bokem tekly jako potůčky. Zavřela jsem oči.