Zuzán 2.

Anotace: Panika. - Tak nějak nevim co napsat. Asi bych se měla omlouvat za nepsání, ale každej máme svoje důvody. :) Takže snad jenom: Jsem zpět. :D

"Iroooo!" zakňourala jsem znechuceně a bránila jsem se dalšímu pohledu do zrcadla. Vypadala jsem jako prostitutka. Sice hodně drahá, ale pořád prodejná.
"Mlč a tvař se krásně." rozkázalo mi to čiré zlo. "Myslím, že mi během několika hodin poděkuješ."
"V případě, že nebudeš k někomu přilepená s plnou pusou." zamumlala jsem, za což jsem vyfasovala herdu do ramene.
"Hele, smiř se s tim, že jsi ženská. Takhle to prostě chodí. Ty se načančáš, párkrát zamrkáš a zbytek je na nich. Příroda to tak zařídila, tak jí nezkaž dobrý jméno.
"A co moje dobré jméno?! Tenhle obleček mi ho asi neudělá."
"Věř mi, to je to poslední, co by tě mělo trápit."
"Někdy mám pocit, že jsi mrcha."
"I kdyby jo, pořád jsem fešná mrcha." zasmála se a stoupla si přede mě, aby se mohla obdivovat. "Ale musim uznat, že se lepšíš. Dneska jsi zatim ani jednou neškemrala, abych tě nechala doma."
"Všechno bude. Ještě zbývá pár hodin." zamumlala jsem. Pravdou bylo, že mě ani nenapadlo, že bych taky nikam jít nemusela. Sice jsem si vcelku rychle dokázala namluvit, že tam jdu jen proto, abych Iru trochu krotila v jejím holčičím běsnění, ale tak úplně pravda to nebyla. Hlavou mi brouzdal sympaťák s hezkýma rukama.
Byla jsem pevně rozhodnutá naklusat na koncert a oslnit toho kavárenského Casanovu svým vtipem a inteligencí, a bude-li to nezbytné, trochou ženského pozlátka. I když to se mi zdálo nefér. Iřina hra na hon byla zvrácená a založená na lesku na rty, což mi přišlo dost primitivní, ale podle všeho účinné. Bylo to jako ukázat strace kousek staniolu. Mohla se tomu bránit, ale nakonec stejně neodolala potřebě nacpat si ten blýskavý kousek do hnízda. Stejný princip fungoval i s lidmi. Straka-chlap se vydal kroužit nad pole, zahlédl pozlátko-slečnu a po troše přemlouvání a větší troše návykových látek, si jí nastěhoval domů. Jenže každé pozlátko časem oprýská, každý lesk na rty se setře a z blýskavého originálu se stane šedivý nikdo. Tak to přece funguje. Tak proč se Metoděj vrhal rovnou na šeď? Metoděj byl prostě divná straka.
"No vida!" přetrhla Ira můj ornitologický dýchánek. "Tomu říkám chutný sousto."
"Můžu se dojít vyzvracet?" nakrčila jsem znechuceně nos a sjela jsem svůj odraz v zrcadle hodně nevrlým pohledem. Vypadala jsem jednoduše blbě. Vlasy jsem měla vyčesané skoro až na temeno, takže jsem i sama sobě připomínala každodenní návštěvnici mateřinky, což by dokládala i široká červená čelenka, kdyby jí nějaký zvrhlík nepopsal slovem "SEXY" na každém centimetru. Na krku jsem měla jeden z Iřiných umírněnějších řetízků, který se mi zamlouval přesně do okamžiku, kdy Ira přicvakla doprostřed obří přívěšek ve tvaru srdce, čímž mě mírně přiškrtila. Ale je pravda, že to mě zas až tak netrápilo, protože mi víc než polovina té zářivé ohavnosti zahučela vlastní vahou do výstřihu. Musela jsem uznat, že to byl slušný výkon. Lem tílka mi sahal maximálně do poloviny prsou, a když jsem se trošku předklonila, mohla jsem bez větší námahy okukovat vlastní podprsenku i pásek vnitřkem. Problém byl v tom, že stejný výhled měl každý v dosahu deseti metrů. Na komentování sukně jsem nějak nenašla sílu. Byla krátká. Hodně krátká... Ještě než jsem se do ní narvala, vypadala jako dva větší kapesníky sešité k sobě. Nehodlala jsem se ukázat mezi tlupou lidí a mít polovinu zadku holou a druhou v kostkovaném kapesníku.
"Můžu se prostě převléct?"
"Zbláznila ses?!" vykulila Ira oči a postavila se za mě. "Co se ti na tomhle nelíbí?!"
"Nemůžeš se zeptat, co se mi LÍBÍ? Ušetřilo by nám to spoustu času."
"Ty jsi hrozná. Vždyť ti to sluší."
"Jo, slušelo by mi to, kdybych byla lehká děva z osmdesátých let. Nehledě na fakt, že mi táhne na spoustu opravdu důležitých orgánů."
"Tak si.. vezmeš vitamín navíc, ne?" navrhla Ira a s pobaveným úšklebkem sledovala můj vražedný výraz. "Nebo si po návratu dáme pár litrů urologickýho čaje. Znáš to.. jen tak na chuť."
"Před každou akcí se poraďte se svým lékárníkem." zamumlala jsem a stáhla jsem si z vlasů tu čelenkovou hrůzu. Měla jsem chuť mrsknout jí do kouta, zasypat jí zbytkem mého outfitu a na celou tu kopici hodit sirku, ale nakonec jsem se ovládla.
"Musím přece dbát o tvoje zdraví." usmála se Ira a složila se mi na postel. "Když už jsme u toho..." přetočila se na břicho a zalovila v kapse džínů. Vytáhla podezřele naducanou peněženku a vysypala z ní několik kondomů. "Ber si, krásko."
"Budem dělat nafukovací zvířátka, nebo co?"
"Jestli po mně chceš, abych ti vysvětlovala reprodukční akt na motýlkách, považuju za nutný oznámit ti, že naše přátelství právě skončilo."
"Chceš říct, že motýlci používaji ochranu?"
"Ne, a právě proto je tolik housenek." Zavrčela Ira a nacpala si balíčky zpátky do peněženky.
"No nic, jdu se trochu zmalovat." oznámila a odhodlaně vykráčela z pokoje. Okamžitě jsem vrazila hlavu do skříně ve snaze vyhrabat cokoliv, co bude schopné zakrýt víc než třicet procent mojí kůže.
"Podvádíš?" ozvalo se mi za zády. Prudce jsem se otočila a práskla jsem hlavou o dveře skříně. Obraz se mi rozostřil, když ke mně návštěvník došel a opatrně mě usadil na postel.
"Jsi živá?"
"Jen tak tak." Zamumlala jsem a tupě jsem zírala na jeho ruku, která se mi míhala před očima. "Taky jsi mě mohl varovat, že přijedeš."
"Nebylo to plánovaný. Ráno jsem o tom ještě nevěděl."
"A čemu teda vděčíme za tvou návštěvu?" Usmála jsem se s rukou přitisknutou na přizabitý spánek.
"Je jaro, ptáci táhnou domů."
"Jo, jenže z jihu. Ty táhneš na jih"
"Detail." protočil oči a rozvalil se mi na posteli. "Jsem tu jen na víkend, pak se musím vrátit do Prahy."
"Taky by tě nezabilo ukázat se aspoň dvakrát do roka." Zvedla jsem se a hodně obezřetně jsem se vrátila k vražedné skříni.
"Tak často se s Petrou hádat nemůžu."
"Ona tě vyhodila?!" vykulila jsem oči.
"Zatim ne, jenom je teď doma trochu dusno."
"VOJTO!" vypískla Ira dřív než jsem se stihla na cokoli dalšího zeptat a skočila na postel vedle mého bratra.
"Áhoj." Protáhnul Vojta s trohu panickým výrazem a vyšvihnul se zpátky do sedu, aby se mohl lépe bránit útoku.
"Jdeš s náma křepčit?!" vybafla na něj Ira a aniž by čekala na odpověď, vstala a chňapla ho za ruku ve snaze vytáhnout ho na nohy. "Musíš se převlíct, takhle s tebou nikam nejdem."
"Já stejně nikam ne.."
"Nemůžeš... moje řeč, určitě ne v těhle hadrech. Vypadáš jako zřízenec z pavilonu opic."
"Děkuju, tobě to taky moc sluší." Zamumlal Vojta a pokusil se vykroutit ruku z Iřina sevření. Marně.
"Máš nějaký černý tričko?"
"Jo... jo, u mě ve skříni."
"Fajn, něco s nim vymyslim." ukončila Ira hodně jednostrannou debatu a zmizela za dveřmi.
"Hm.. co se mi to právě stalo?" zeptal se bráška nejistě a bezmocně se podrbal ve vlasech.
"Zatla do tebe zuby." zasmála jsem se. "Když se nebudeš moc cukat, zahojí se to rychleji."
"A kam to vlastně s váma jdu?"
"Na koncert." Pokrčila jsem rameny.
"Vójtó!" Ozval se Iřin ječák a bráška s trochu vyplašeným výrazem vstal.
"Jsem ráda, že jdeš taky." usmála jsem se na něj.
"A proč?"
"Budeš mít na starosti Iru."
"Ale no ták, to mi přece nemůžeš udělat!" zakvílel. "Co vůbec budeš dělat ty?"
"Já.. mám se tam s někým sejít." zamumlala jsem a naprosto zřetelně jsem cítila, jak mi rudnou tváře.
"Takže jsi po těch letech odříkání znova ve hře?"
"Není to rande, spíš náhoda." bránila jsem se. Dost se mi ulevilo, když se bytem znovu prokousal Iřin hlas a Vojta se za ním odevzdaně vydal. "Není to rande! Není to rande! Není to rande!" broukala jsem si, zatímco jsem ve skříni lovila cokoliv, co by tu větu dokonale popřelo.

"Měla jsem řídit já." zkonstatovala Ira, když Vojta zdolával jednu křižovatku za druhou v hlemýždím tempu. Nijak zvlášť mi to nevadilo. Měla jsem plnou hlavu věcí budoucích, takže se mi nad bratrovými řidičskými kvalitami nechtělo dumat. Metoděj. Poslední půlhodinu jsem si to jméno v duchu opakovala a přestávalo mi připadat hloupé. Metoděj. Sedělo to k němu. Musela jsem uznat, že Metoděj a Zuzka k sobě taky docela pasovalo.
"Ten kruháč postavili za mnohem kratší dobu, než ho ty zvládneš projet!" vyhrkla Ira na Vojtu další vzteklé konstatování a založila si ruce na prsou. Byla jsem ráda, že se mi povedlo ukořistit zadní sedačku, a tak jsem se jim do šoférské debaty nijak nepletla. Po dalších několika zastaveních při oranžové, Iřinu vřískotu a jednom neúmyslném zapnutí stěračů, bylo parkoviště vítaným vysvobozením. Vypadla jsem z auta jak cukrář a nadechla jsem se nočního vzduchu. Chlad se mi prohnal tělem a přinutil mě sáhnout zpátky na sedačky pro svetr, kterého jsem se i přes Iřino remcání odmítala vzdát. Zatímco se Ira s Vojtou pořád ještě dohadovali, šli jsme volným tempem k hospodě, kde se mělo všechno konat. Nervozita se mi naplno prodrala do hlavy a začala mě nabádat k úprku. S pobavením jsem si uvědomila, že kdybych na sobě pořád ještě měla šaty, které mi vybrala Ira, stoprocentně bych se otočila na podpatku a vypálila přes město s hysterickým řevem. Naštěstí se mi podařilo naběhnout na poslední chvíli ke skříni a obléct se podle svého, takže jsem si nepřipadalal zas až tak strašně.
"Tvůj brácha je magor." šťouchla do mě Ira a se zasmušilým zavrtěním hlavou si Vojtu prohlížela. Neměla jsem chuť zapojit se do debaty s nesouhlasem, a tak jsem jen přikývla a nechala jsem se dovést až ke dveřím. Hudba byla zřetelně slyšet až sem. Vojta se natáhnul po klice a gentlemansky nám podržel dveře. Stoupali jsme mlčky po chabě osvětleném schodišti. Někde nahoře poblikávala zářivka, takže schody byly sotva vidět.
"Spousta temných koutů pro temné poklesky." zahučela Ira citát z Lásky nebeské a pokrčila rameny, když Vojta zastavil a vyděšeně se po ní ohlédl. Hudba sílila s každým krokem a mě se najednou strašně chtělo utéct. Prostě se ztratit, někam se schovat. Záchvat paniky mi rozkepal prsty. Co když to Metoděj vůbec nemyslel vážně? Co když se třeba jen s někým vsadil? Chodím k němu každý pátek, byla bych ideální terč. Co když ho vevnitř najdu, ale on bude dělat, že neví, kdo jsem? Co když tam vůbec nebude?!
"Dobrej." z mého tichého světa napěchovaného paranoiou mě vytrhnul cizí hlas. Zmateně jsem se podívala na holohlavého muže v černém tričku, který si vzal od Vojty peníze a hodil je do plechové krabičky na stolku. Trochu jsem ucukla, když se natáhl a vzal mě za zápěstí, ale jen mi obtiskl na hřbet ruky razítko a zase mě pustil. V duchu jsem si nadávala, že jsem ze všeho tak strašně vyděšená a ocenila jsem, že se mi Ira nesměje.
"Jsi v pohodě?" zeptal se tiše Vojta, zatímco Ira otevřela dveře do sálu a vypustila mi do obličeje palbu světel, kouře a hluku. Jen jsem s přimhouřenýma očima přikývla, a s metodou nádech-výdech, jsem vešla dovnitř.
"Jsi tady!" zaječel mi někdo do ucha a popadnul mě za paži. Dřív než jsem stihla s hysterickým řevem vytáhnout pepřák, zvedla jsem oči a s úlevou poznala Metoděje. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Ira zavrtěla hlavou a Vojta jí s pobaveným úsměvem odtáhnul k baru.
"Čekal jsem u dveří, abych tě náhodou nepropásnul." Usmál se Metoděj a o kousek ustoupil, když si všiml, že jsem z jeho blízkosti nesvá. Nervozita, která mě popadla cestou sem nebyla nic, proti tomu, co se mi prohánělo tělem teď. Odolala jsem nutkání natáhnout ruku před sebe a zkontrolovat, jak moc se mi třesou prsty.
"Bála jsem se, že tě tu nenajdu." zakřičela jsem, aby mě slyšel a byla jsem ráda, že jsem schopná mluvit. Sice jsem randění moc nerozumněla, ale podle všeho nebylo tiché zírání to pravé.
"Dáš si něco k pití?"
"Co?"
"Jestli nemáš žízeň."
"Já tě prostě neslyšim." vydechal jsem trochu zoufale a zamračila jsem se na bubeníka, který mlátil do bicích jako smyslů zbavený. Metoděj se jen usmál a sklonil se ke mě blíž.
"Ptal jsem se, jestli si dáš něco k pití." zamumlal mi do ucha. Na krku mě zašimral jeho dech.
"Máš nemoc z povolání?"
"Jakmile vidím hezkou holku, musím jí automaticky donést nápojovej lístek. Je to silnější než já."
"V tom případě si dám colu." S úsměvem přikývl a chytil mě za ruku, aby mě někde v davu neztratil. Dotek jeho prstů mi zrychlil tep. Měla jsem chuť si nafackovat za to, že se mnou Metoděj takhle mává, aniž by to měl v úmyslu. Dotáhnul mě k baru a objednal nám pití. V davu před pódiem jsem viděla Iru křepčit s nějakým vysokým klukem a brášku, který o pár kroků dál postával s pivem v ruce a podupával si nohou do rytmu. Nevypadalo to, že by mě někdo postrádal.
"To nazvučení je hrozný." vydechnul zoufale Metoděj a strčil mi do ruky orosenou sklenici. "Stejný zvuky vydává moje sestra, když vytáhle mamce poklice a tříská s nima o sebe."
"Ty máš sestru?"
"Jo, Lenku, budou jí tři. Rodiče si dali na čas." zazubil se a sáhnul do zadní kapsy. Otevřel peněženku a strčil mi jí pod nos. Na jedné z fotek byla malá holčička s šedýma očima a s pusou zapatlanou od třešní. Dvě jí visely na uchu jako přírodní náušnice. Zadívala jsem se na Metoděje, který se na podobiznu svojí sestřičky usmál a peněženku zaklapnul.
"Jsi snad jedinej kluk, kterej u sebe nosí fotku svojí malý sestry." zasmála jsem se a moc jsem se snažila, aby to vyznělo pochvalně.
"Kamarádi si kvůli tomu ze mě utahujou, ale to mrně je tak hezky upřímný. Prostě na ní poznáš, že tě ráda vidí. Navíc se na ní bezvadně balí holky." zasmál se, když si všimnul, jak si ho se zájmem prohlížím.
"To určitě. Přiznej se, prostě jsi měkkota."
"Tak jo, uznávám, jsem hotovej z vlastní sestry a malých chundelatých zvířátek."
"Takže už nezastáváš názor, že nejlepší zvíře je mrtvý?" zeptala jsem se se zvednutým obočím. "Teď je jasné s jakou upřímností jsi ráno ten dotazník vyplňoval."
"No, zatim se mi vždycky osvědčilo ukázat se při prvním setkání v trochu horším světle."
"Co to má za logiku? Když chceš někoho zaujmout, máš předstírat lepší ne horší vlastnosti."
"Ale uznej, že když se trošku zhoršim hned na začátku, nemůžu tu slečnu zklamat a co víc, můžu se postupně mírně zlepšovat." Naklonil hlavu k rameni a potutelně se usmál. "Teď na rovinu. Za celou dobu v kavárně ses na mě ani jednou nepodívala s takovým zájmem, jakej se ti objevil na tváři, když jsem vytáhnul Lenčinu fotku." Trochu zaraženě jsem zvedla pohled k jeho očím. Nevypadal naštvaně. Na druhou stranu nevypadal ani nijak extra rozjásaně. V tu chvíli jsem nabyla přesvědčení, že tu nemám co dělat. Neuměla jsem mluvit s muži. Neuměla jsem se na ně ani normálně podívat, takže už to, že jsem byla tady u baru a mluvila s ním, byl slušný výlet do králičí nory. Byl čas vyhrabat se na povrch.
"Promiň, už musím jít." zamumlala jsem a pokusila jsem se o poslední úsměv.
"Počkej!" vyhrknul a chytil mě za loket. Jemně jsem setřásla jeho ruku i pocity zklamání, které se mi nahromadily v hlavě a snažily se prorazit ven. S odhodláním jsem se k němu otočila zády a propletla jsem se davem ke dveřím.