Nebezpečné známosti 2 - Kapitola třináctá

Nebezpečné známosti 2
Kapitola dvanáctá – Glad you came


Ukončím své polemizování a bezduché zírání o blba a rozhlédnu se kolem sebe. Tak jo, do schůzky, kvůli tomu bytu mám ještě hodinu čas. Projdu si obchody, koupím si něco k snědku, zajdu do parku nakrmit ptáky a bezdomovce a nebo se můžu stavit v ordinaci Edwarda a za všechno se mu omluvit, protože má omluva je ucházející a na místě. Bez dalšího přemýšlení přeběhnu silnici, kdy k mému štěstí, nic zběsile nejelo a vydám se po ulici rovně, kdy po několika metrech zahnu doprava, abych se dostala do té správné ulice, kterou potřebuji.
Cestu k němu do ordinace, si připravuji dlouhou a vysvětlovací omluvu, nicméně, tu už jsem si připravovala, jen co mě od sebe odstrčil a vítr mě uhranul.
Když vyjdu dlouhé betonové schody, opřu se do těžkých velkých dveří a vejdu dovnitř budovy. Vyjdu schody pomalu po čtyř, div se nepřizabiju a jsem nahoře co by dup! Jo, jasně...a teď co doopravdy říci?
Bílými dveřmi projdu do čekárny, kde čeká těhotná žena a vedle ní sedí její manžel se synkem na klíně. Slušně pozdravím a nahlédnu na dveře, kde má napsané ordinační hodiny. Dnes je pondělí a sice s ním nemám ordinační hodinu, ale když se musí, tak se musí. A já MUSÍM vyjádřit svou omluvu a stížnost na mou totální tupost. Když študuji malá písmenka napsané na zlatém podkladu papíru, ordinačních hodin, uleknu se, protože tak tak se vyhnu prudkému otevření dveří. Málem bych to schytala do čumáku! Škubnu sebou stranou a nahlédnu za dveře, kdo se mě to pokusil zabít. Vyjde z nich žena, zřejmě pacientka. Velmi hezká, s rudými vlasy a luxusním oblečením. To určitě bude nějaká panička, která si přišla vyléčit mindráky, že ji někdo přejel její čivavu jménem Paris.
„Jej, omlouvám se, já jsem vás srazila?“ vyhrkne, když si všimne mého pohledu, který je uleknutý a zároveň rentgenový.
„Co, ne, málem, ale fakt jenom málem.“ usměji se a v krku se mi udělá knedlík nevím čeho, zřejmě slov, protože přímo za ní se objeví Edward.
„Co se děje?“ začne ihned vyzvídat a následně si všimne mě, jeho výraz – neindentifikovatelný.
„Tady jsem málem srazila slečnu.“ zasměje se zvonkovým hlasem ta žena a otočí se na něj. Uchopí jeho tvář do dlaní a políbího.
„Tak se měj zlato, budu se těšit doma.“ řekne tiše, intimně, jen pro něj, ale já to slyšela, a moc dobře!!! Pane Bože, on je ženatý, on má manželku, já líbala ženatého chlapa, já jsem MRCHA! V mysli začnu zmatkovat, vymýšlet nejrychlejší úprk a přitom se snažím tvářit se ne-blbě.
„Jasný, měj se.“ odbude ji nervózně a ona se dá na odchod z jeho ordinace. Odejde si tak ladně, přímo se nese na těch jejích hubených nožičkách v botách od Gucciho.
„Byli byste tak hodní a počkali minutu, vezmu si jen slečnu na minutu do ordinace, podepíšu ji jen papíry a hned přijdete na řadu vy.“ otáže se rodinky za mnou a ani nevím co řeknou, protože jsem rychle pobídnuta dovnitř, do ordinace.
Ihned, jen jak přejdu práh, se dveře prudce za mnou zavřou a Edward odejde za stůl a usednu k počítači. Stojím tam, jak věšák na kabáty.
„Ehm...já...já bych se chtěla omluvit pane...doktore, za to co se stalo.“ začnu nejistě a vážně mi něco velkého uvízlo v krku. Žádná odezva, reakce, nic. Jen něco hbitě a urychleně ťuká do klávesnice.
„Nevěděla jsem, že jsi ženatý.“ přejdu rovnou do tykání, protože už takhle je to celé, nesnáším to slovo, poserinkané. Rozhodím zmateně ruce a přejdu k němu blíže, aby si vůbec uvědomil, že na něj mluvím, že tu nestojím jen tak.
„Kdybych to věděla, v životě bych-“
„Jsem rád, že jste přišla Amber.“ skočí mi do řeči a jeho tiskárna v posadí začne tisknout.
„Proč?“ nechápu v tu chvíli.
„Chtěl jsem vám dát tohle.“ utrousí, přejede židlí k tiskárně, vyndá z ní ten papír, podepíše, otiskne na něj razítko a podá mi ho do ruky. Převezmu od něj papír a přečtu si ho.
„Zpráva o navrácení pracovního místa.“ přečtu nahlas titulek celého spisu.
„Cože?“ vyhrknu překvapeně a tázavě na něj pohlédnu.
„Už můžete nastoupit zpět do své práce, jste způsobilá nadále pracovat.“ odpoví chladným a odměřeným přístupem. Ani pohled, ani koutkem oka.
„Ale, ale vždyť jste říkal, že ještě nějaký čas to zabere, nejsem způsobilá sakra, to....TO jste sepsal, protože si mě chcete držet od těla dál?“ napadne mě okamžitě.
„Ne, je to znalecký posudek, jste naprosto v pořádku.“ odpoví okamžitě.
„To jsou kecy, a vy to moc dobře víte!“ vyjedu na něj z ostra.
„Nejsou to žádné kecy, a teď bych byl rád, abyste odešla, mám tu další pacienty, kteří čekají.“ řekne, jak robot. Nelítostný, automatický.
Dojdou mi veškerá slova, dojdou mi myšlenky a i samotná niť. Ok, ok, dobře, fajn. Smířím se s tím. Sevřu dlaň v pěst a nehty se mi zabodnou do mé citlivé kůže. Nebolí to, nyní ne. Otočím se na patě a vypochoduji ze dveří, kteří mi v podstatě obrátily život naruby. Daly mě do kupy, ale taky svalily až na dno. Opustím tuto ordinaci, čekárnu, výtah a obrovskou budovu. Chci zapomenout, protože i když jsem tu trpěla, trpím i teď a bolí to tak nějak víc. Nevím jestli z odmídnutí, nebo z prachprostého chování Edwarda. No, zasloužila jsem si to sama!




„No jasně, že přijdu. Jó, koupila jsem ji toho plyšovýho draka, který se ji tak líbil minule v hračkářství, bude mít určitě radost.“ usměji se do mobilu a prohrabuji se mezitím knihovnou a zároveň do ní vkládám nové knihy.
„Tak to je super, přijď tak, hmmm asi v šest jo?“ zmíní se Rachel.
„Jasný, budu tam přesně.“ odsouhlasím.
„A co, už máš uklizeno, vybaleno, uklizeno, čisto?“ zeptá se zvědavě Rachel.
„Jasně, že jo.“ pochlubím se s úšklebkem na tváři a musím se otočit, rozhlédnout se po svém novém bytě, z jiného úhlu. Už je to dva měsíce, co jsem objevila tento, sice malý, ale překrásný byt s velkými francouzskými okny a přístupem na střechu. Dva měsíce mi přetekly skrz prsty, začala jsem opět pracovat, konečně začala mít opět nějaké peníze, naopak žádný volný čas, ale přesto, cítila jsem se zase svá. Byla jsem opět ve svém živlu. Z ničeho nic se ozve klepání na dveře.
„Rachel musím končit, někdo mi klepe na dveře.“ řeknu ji.
„Jasný, jo a nezapomeň vyzvednout ten dort!“ vyhrkne ještě naposled, než ji hovor típnu. Neuvěřitelný, jak se vždy vykecává.
Mobil si zandám do zadní kapsy mých jeansů a přejdu ke dveřím.
„Ahooj Amber, prosím tě, nemáš dvě vajíčka, na půjčení?“ uculí se velmi pěkná mladá žena, o něco mladší, než já. To je Rosie, má nová sousedka. Nejmilejší sousedka, kterou jsem poznala. Spolu s Meg tvoří nejen skvělé sousedky, ale také skvělý pár. Není nad to mít homosexuální sousedky.
„Jasně, že jo!“ usměji se a pozvu ji dál.
„Páni, koukám, že už ses zabydlela. Hned to tu vypadá lépe, osobitěji.“ řekne uznale. No jo, naposled tu byla před dvěmi týdny, kdy jsem se sem přistěhovala. Nebylo to tu vymalované, uklizené, bylo to ti divné, ale já si byla jistá, že jsem si našla své hnízdo. Nyní mám rudý obývák sladěn s bílo černým designem, s obrovským obrazem afrických zeber na zdi, kuchyň tak moderní není, ale též je pěkná a vše je tam potřebné. Ložnice je sladěná do tmavo modrých barev s bílou a koupelna je klasická modro bílá. Všude je něco mého, všude je oblečení, všude jsem já.
„To víš, taky to dalo práci.“ obořím se a přejdu do kuchyně, kde z lednice vytáhnu plato vajíček, kde zbyly poslední čtyři.
„Na tu máš, vezmi si je všechny.“ usměji se a vložím ji do rukou plato.
„Páni, díky, až si přijdeš k nám pro něco, dáme ti to též dvojnásobně!“ vyhrkne nadšeně Rosie.
„Přijdu si ráno pro dvojitý espresso, až půjdu do práce.“ rýpnu si do ní, protože vím, že ony pracující nejsou a stávájí až na oběd, kdežto já o šesté ranní. No jo, bohaté dcerky rodičů.
„No, tak to zase nevím teda.“ zašklebí se Rosie a přejde zpět ke dveřím.
„Tak raději neslibuj.“ vypláznu na ni dětinsky jazyk a doprovodím ji ke dveřím.


Kolem páté hodiny se začnu připravovat na oslavu bratrových devětadvacátých narozenin, obléknu se do šedých pletených šatů značky H&M, které jsou nejen velmi příjemné do podzimního-zimního počasí, ale taky vypadají dobře a je v nich teplo. Navléknu se do fialových retro punčoch, fialového bolerka a myslím, že můžu jít. Sbalím taštičky s dárky pro malou Judy, která bude mít tři měsíce a také samozřejmě pro Aarona, jehož dárkem bylo neskutečným oříškem. Vybírat něco chlapům, to je jak hodit slepicím nanuka a ať žerou!
Nazuji si kozačky, do ruky čapnu kabát a zjišťuji, že už teď jdu pozdě! Kruci!


„No to je dost!“ vyhekne Rachel, když mi otevře jejich bílé dveře a v její náručí drží rozjařenou Judy ve žlutých šatičkách.
„Ahoj, promiň, nestíhám.“ omluvím se ihned a moje tváře jdou rudé, jako rtěnka Rachel na jejích rtech. Venku mrzne.
„A kde máš dorta?!“ sykne tiše a kouká na mě vyjeveně, jako kdyby mi oznamovala, že se tslaa katastrofa. Do pytle, dort!
„Sakra, zapomněla jsem.“ utrousím neuvěřeně.
„Ježiši, jsi dnes nějak úplně mimo ne, víš co, já řeknu Aaronovi, že jsem ti omylem řekla, ať přijdeš na sedmou a mazej mezitím pro ten dort!“ kuje pykle Rachel, přebere ode mě dárky a vykopne mě zpátky na mráz. Jasně, proč ne!


Rychlým krokem, s rucemi v kapsách a hlavou ponořenou do ramen, abych si zakryla obličej před mrazem, si to štrásuju hlavní ulicí, kde jsou klasické obchůdky, jako je pekařství, kadeřnictví, kosmetika, uzenářství a podobně. Dojdu nakoenc promenády a vejdu do krásně, vánočně osvětleného krámku specializované na občertven na párty, svatby a oslavy.
„Dobrý večer!“ vyhrknu a ihned se mi uleví, jak vejdu do toho příjemného, ovoněného tepla.
„Dobrý, co to bude?“ zeptá se příjemná postarší paní.
„Mám tu objednaný dort, na jméno Thomasová, je to dvoupatrový dort s marcipánovým policistou na vrchu.“ popíšu ji do detailů tu maškarádu, kterou nechala upéct Rachel.
„Oh jistě, už tu na vás čeká.“ usměje se paní a odejde do vedlejší místnosti, kde se chladí pokrmy. Nastane ticho a já čekám. Vyhřívám se, čuchám to nejvybranější žrádlo a najednou zavrzají dveře za mnou. Vejde další zákazník. Zvědavost mi nedá a já se ohlédnu přes rameno. Zaseknu se, protože v tu chvíli mi byl pohled oplacen.
„Amber.“ vyhrkne překvapeně doktor Edward.
„Eh...pane Moore.“ zakoktám se a otočím se čelem k němu. Nabídne mi ruku na pozdrav. Opět přátelksý Éďa? Jeho ruku stisknu a usměji se, nebo tedy, pokusím se o úsměv.
„Co tu děláte?“ zeptám se přiblble. Ježiši, co by tu asi dělal!
„Mám chuť na pár chlebíčků, tak jsem přišel sem, dělají tu ty nejlepší chlebíčky.“ odpoví mi s úsměvem. Celý jen září.
„A vy?“ dodá otázkou.
„Ehm...já jdu vyzvednout dort pro mého bratra, má narozeniny.“ odpovím.
„Vážně, a kolik je Aaronovi?“ zeptá se se zájmem.
„Dvacetdevět.“ hlesnu.
„Vážně, řekl bych mu i možná více.“ udiví se Edward a přijde mi tento rozhovor spíše nucený a vyumělkovaný.
„Tak už vám ho nesu!“ ozve se ze předu paní a přinese obrovskou krabici s dortem. Ta paní to sotva utáhne a já se s tím mám táhnout celou cestu, v tom mrazu a s mou smůlou! Ten dort zase až tak velký není, ale je těžký jako prase! Rachel, uškrtím tě!
„Páni, to bude asi velký dort.“ uchechtne se Edward.
„To tedy je a je moc krásný.“ usměje se paní a já ho od ní přeberu do svých mini paží. Pomalu se mi pod tou krabicí zlomí, ne až tak ne, nebudu přehánět...málem se mi vypáčí z kloubů!!!
„Chcete s tím pomoct?“ zeptá se mě opatrovně Edward.
„Ne, já to zvládnu.“ odmítnu jeho pomoc, i když vím, že by se nejspíše hodila.
„Ukažte.“ řekne nesouhlasně a krabici mi přebere z rukou.
„Doprovodím vás na místo určení.“ dodá, a v jeho hlase je slyšet rozhodnutí, se kterým nezacloumáte. Nerozmluvíte.
„A co ty chlebíčky?“ otáži se ho.
„Ty klidně i počkají.“ kývne rameny Edward a vydá se ke dveřím. Ihned mu je jdu tedy otevřít. Rozloučíme se s příjemnou paní prodavačkou a vyjdeme ven, do té zimy. Celou cestu jdeme mlčky. Těch patnáct minut klasické chůze se spíše zdá, jako nekonečných několik hodin. Nikdo nepromluví, nikdo nic neřekne, ani prd!
Teprve když dojdeme před patrový dům, kde se nachází nejmodernější byty ve čtvrti zastavíme se a Edward si dům prohlédne.
„Pomůžu vám s tím i dovnitř, jestli souhlasíte.“ navrhne a už by se rozešel ke vchodu, ale zastavím ho.
„Ne, nesouhlasím.“ opáčím a on na mě pohlédne, jako kdyby to čekal.
„Proč tohle děláte? Poradila bych si, sice s obtížemi, ale už nejsem malá holka. Jestli si myslíte, že mi něco dlužíte, tak ne, nedlužíte mi nic.“ obořím se na naše poslední setkání v ordinaci.
„Já....nevím, jak to říct.“ uchechtne se Edward a dort odloží na chvíli stranou na stupínek u schůdků.
„Chci se vám omluvit, protože tu omluvu si zasloužíte a to hodně velkou. Možná i pozvání na kafe, co vy na to?“ nabídne a nasadí ten svůj neodolatelný úsměv, který za tu chvíli použil už několikrát!
„Nevím, opravdu nevím.“ řeknu odměřeně. Je to divné.
„Nemyslím, že je to dobrý nápad. Jste ženatý a já nechci být nijak v rozporu s vaším manželstvím.“ řeknu na pravou váhu.
„Ale pozvání na kafe nemá s mým manželstvím nic společného, navíc, už nejste má pacientka, takže si můžeme zajít i jako jen přátelé.“ nadhodí tentokrát s vážnou tváří.
„Takže, to byl ten problém? Že jsem byla vaše pacientka? Udělala jsem chybu, že jsem vás políbila, byla jsem pitomá a nechápu co jsem si myslela, ale nemusel jste tak se mnou jednat.“ opáčím.
„Jo já vím. Popravdě se mi tohle stalo poprvé a byl jsem tím zmaten a měl jsem ohromné výčitky.“ přizná se a strčí zledovělé ruce do kapes černého kabátu.
„Můžeme začít od začátku?“ navrhne s mírným, ne tak oslňujícím, úsměvem.
„Uvidíme.“ hlesnu a přeberu do rukou krabici s dortem. Vyšplhám po schodech ke vchodu.
„A kdy to uvidím?“ hrkne Edward a rozhodí nechápavě rucemi.
„Mám stále vaši vizitku, kdyžtak vám zavolám.“ odpovím mu a bez rozloučení, zmizím za dveřmi. Schovaná, zmatená, se srdcem bušícím na infarkt.