Naše milá Planeta: Krveprolití

Anotace: Postapokalyptická sci-fi sága o jaderné katastrofě nevídaných rozměrů, která jednak urychlila vývoj přírody a samotné planety. ale zmutovala nevinné lidi do šílených podob, které též přispěli k rozvratu civilizace. Jak si lidská společnost bude vést desít

Ani ty nejlepší učebnice dějepisu nepamatují donu, ve které se narodil žil a zemřel významný vědec, doktor Jonathan Bricker. No, o tom, zda je skutečně považován za průlomového objevitele nebo spouštěče zkázy lidstva by se dalo polemizovat celé hodiny, ale kvůli tomu tady nejsme. Podstatné je, že bto bylo v době, kdy digitální technologie pomalu pohlcovaly svět a Hollywoodské scénáře kromě remaků nezvládali vytvářet vlastní filmy.
Vše začalo v Coloradské vysokoškolské knihovně, kde mladý student trávil volné chvíle se svými oblíbenými knihami, které ho měli skutečně rádi, když už lidé jeho genialitu nevnímaly a hlavně nesdíleli. Čichal ke starým stránkám, přejížděl po nich prsty a zkoumal černá písmenka. Hltal tuny informací a uchovával je v hlavě a zapisoval do starého notýsku, který koupil v krámu u starého Číňana o tři bloky dál. Skoro se rozpadal, ale svému účelu posloužil dobře.
Jednoho dne obcházel poličky, když narazil na sběratelský kousek, který by se lépe vyjímal v muzeu než v čtenářském koutku a na první pohled se zdálo, že ji tu spíše někdo zapomněl. Ihned po ní sáhl a lehounce smetl vrstvu prachu, zpod níž vykoukl zlatý nápis: TAJEMSTVÍ ZVANÉ RUTTA.
Nikdy o žádné Ruttě neslyšel, a tak ji otevřel a začetl se do nádherně zdobených řádků, doplněných fotografiemi stejně starými a ručně malovanými obrázky. Nechápal smysl těch slov, ale četl dál, pohlcen sdělením, které vázáná studnice moudrosti nabízela.
Studoval ji dnem i nocí a nemohl kvůli ní spát. Vlastně ani pořádně nevědě, co znamená, ale tušil, že její nalezení by pro samtoné lidstvo znamenalo převrat v dějinách vědy. Zhruba ve dvě ráno se pak rozhodl, že opustí školu, pořídí výbavu a vydá se do míst, kde by se měla v hojném množství vyskytovat. Koupil si letenku do Yukonu v Kanadě a vystoupil v Dawsonu. Pronajmul si v tom nejlevnějším hotelu pokoj, k jídlu opatřil nějaké fazole a pustil se do vzrušující výpravy za tajemstvím, pro které by vlády světových mocností vraždily, aby ji mohli držet v rukou, ne-li rovnou vlastnit.
Kanadské hory jsou příkré a místy neschůdné, ale ani to, ani ostrý vír Jonathanu Brickerovi nezabránilo v hledání bájného Grálu vědy. Po třech dnech pod chladnou celtou se navíc rozsněžilo. Jakoby i samotné počasí ex-studentovy fyziky a chemie dávalo najevo, aby se vrátil a zanechal nesmyslného šílenství. Jenže mladík se nevzdával a dál si klestil cestu nehostinnými podmínkami kanadských vrcholků. Právě zde se totiž měla nacházet jeskyně, ve které se Ruttě daří a kvete po stěnách jako sněženky s odbytím prvního jarního dne. Zachumlal se proto do své kožešinou vycpané bundy, zhluboka se nadechl a vyrazil dál. S každým metrem se ocitl blíž k vytouženému cíli a představoval si bohatství, kterého mu Ruta pomůže dosáhnout. Hlavně pak nehynoucí slávy. Třeba by si pak mohl najít nějaké to děvče a ne jedno. Bude mu zahřívat poste, rodit děti a nosit vychlazené pivo. Vydržoval by si je a už nikdy se necítil tak osamělý.
Výstup trval celkem týden a na chvíli zapochyboval, že by se mu podobný kousek mohl podařit. Jenže lidská odvaha, cílevědomost a sebezapření dokáže neuvěřitelné divy s kýmkoli, natožpak s mladým člověkem. Na úpatí jedné z menších hor se pak rozhlédl po okolní krajině. Viděl snad na míle daleko, ale ne to, co by si přál. Posvátnou jeskyni nikde neviděl, a tak se rozhodl přenocovat, aby načerpal síly, a s příchodem nového dne se pustí do objevování horského hřebenu.
Rozdělal celtu, z níž zhotovil malý, ale pohodlný stan, zachumlal se do červeného spacáku a pokusil se usnout. Vítr se do nepromokavého materiálu zakusoval vší silou, dovnitř však neproklouzl a chumelilo se jako o Vánocích. Přesto Jonathan Bricker cítil, že něco není úplně v pořádku. Otevřel oči, aby zjistil, že na plachtu někdo urputně škrábe a vítr to není. Po chvíli onen zvuk přestal, načež se ozval novu. Student se polomrtvý strachy z neznámého tvora zachumlal pod svůj spacák a neodvažoval se z něj vylézt a celou situaci pověřit. Nakonec se mu povedlo útrpnou noc přečkat a dokonce i usunl a vzbudil se až v průběhu dopoledne.
Vyhrabal se ze stanu a vylezl na půl metru sněhu, do kterého se ihned propadl, a těžko se mu v něm chodilo. Sotva vzhlédl, spatřil obrovský nápis, poskládaný z polámaných větví s jednoznačným sdělením. JDI PRYČ. TOHLE JE NAŠE MÍSTO.
Po zádech mu projel studený mráz, který nezpůsobilo sychravé počasí, zavrtěl však hlavou a donutil se myslet racionálně a pragmaticky. V první chvíli ho napadlo, že místo ovládli Rusové, jenže pak se sám sobě zasmál, neboť takový nesmysl může napadnout opravdu jen rodilého Američana. Raději sáhl do batohu pro revolver Ruger Speed Six a zkontroloval, zda je bubínek plně nabit. Jen ať neznámý strašák přijde, on už si s ním patřičně poradí. Sebou si přinesl také dvě krabičky s náboji, které nastrkal do kapes. Posléze se rozhodl sbalit provizorní tábořiště a pokračovat ve výpravě.
Po čtyřech hodinách chození v kruhu zjistil, že žádná jeskyně se v Dawsonových horách nenachází, nicméně tajemný vzkaz ve sněhu ho utvrdil v tom, že je tu správně, jen špatně hledá.
Bez ustání sněžilo a při každém kroku se bořil po kolena do sněhu, což doprovázel klením a nadávkami. Šlapal sice dál jako dobře naolejovaný stroj, ale sil ubývalo a světla taky, protože v těchhle končinách se stmívalo už po obědě. Brzy byl nucen opět přestat a rozdělat stan. Tentokrát měl s usínáním problémy, proto revolver položil pod spacák, aby byl připraven jej rychle vytáhnout a zahnat případného útočníka. Do říše spánku se odebíral po minutách, aby se zase s trhnutím probudil.
Škrábání se nevrátilo, místo toho k němu vítr donesl skřípavý šepot neznámého tvora, jež říkal: TOHLE JE TVÁ ZKÁZA, JONATHANE BRICKERE. ZAHYNEŠ A CELÉ LIDSKÉ POKOLENÍ S TEBOU. POPEL ZAPLNÍ VZDUCH A ZEMĚ SE POMSTÍ ZA DÁVNÉ KŘIVDY. VRAŤ SE, DOKUD MŮŽEŠ A ZCHRAŇ OSTATNÍ.
Student si tiskl dlaně na uši a snad cizí hlasy vůbec nevnímal. Kdyby je totiž poslechl, planeta by se teď tvářila o mnoho mírumilovněji. Jenže na to bude muset budoucí doktor a světoznámý vědec přijít sám, ale to už bude pozdě.
Nakonec to Jonathan nevydržel a rozhodl se vyjít ven a dotyčné individuum jednoduše odstřelit a mít konečně pokoj. Natáhl kohoutek a pevně zbraň sevřel ve zmrzlých rukou. Avšak venku se nic nehýbalo a skrz hustou tmu neviděl dál než na několik kroků. Namířil před sebe, ale něm na koho střílet, a tak se jen rozhlížel po okolí a do tváře mu šlehal ostrý vítr. Klepal se zimou, drkotal zuby a říkal si, zda nemá vidiny, způsobené nadmořskou výškou, neboť ty tmavé, červené oči a hrbolatá hlava na něj skutečně mrkala mezi bílými stromy a keři. Vyděsila ho k smrti a ztuhl strachem, avšak přesto do nich zíral, neschopný jakékoliv reakce. Monstrum na něj utěšeně hledělo, načež proneslo jakoby odkudsi z neznáma:
POSLECHNI, CO TI ŘÍKÁM. ODEJDI A BUDEŠ ŽÍT. ZŮSTAŇ A ZEMŘOU I OSTATNÍ. NEMŮŽEŠ VLASTIT NĚCO, CO NIKOMU NEPATŘÍ.