Fallout Bohemia - Kapitola 2: Útěk

Anotace: Další pokračování příběhů Montyho.

Sbírka: Fallout Bohemia

Sehnal jsem si zásoby. Pár bochníků chleba, suchary, moje brašna s nářadím, několik litrů pitný vody, nějaký oblečení a zdravotní potřeby (převážně stimpaky). Všechno jsem to schoval u vstupních dveří ve ventilaci. Stačilo pouze odklopit jeden poklop, naťukat heslo a byl bych volný. Jediný co zbývalo sehnat, byla zbraň. Nemůžu přece odejít neozbrojený.

Sehnat laserovou pistol se ukázalo ještě lehčí, než jsem si myslel. Jak jsem zjistil, pan zbrojíř měl kolem poledne pravidelně pauzu asi na dvacet minut, kterou trávil ve společnosti jedné kuchařky. To se dalo využít. Sice pokaždé zamykal dveře, ale nemělo by to být tak těžké.  

První zámek nebyl problém, ten nastal až u sejfu s pistolí. Ten šel otevřít pouze přes terminál a dostat se do něj mi zabralo asi deset neskutečně dlouhých minut, kdy jsem se bál každého zvuku na chodbě. Čtyřikrát jsem se musel odpojit předtím než by se terminál zablokoval. Nakonec jsem se do něj přece jen dostal. Heslo bylo: BIGBUTTS. Měl jsem si to uvědomit v momentě, kdy jsem viděl tu kuchařku. Otevřel jsem sejf, vzal si laserovou pistol, tři zásobníky a asi osmdesát energetických článků. Všechno jsem to schoval v brašně, kterou jsem vzal z úkrytu u dveří, zavřel sejf, zamknul a přesunul pistol do ventilace.

Nakonec jsem si ten plán rozmyslel. Utíkat kvůli zlomenému srdci nemá cenu. To bych si rovnou mohl podříznout žíly. Raději jsem večery po práci trávil na baru, když jsem měl přídělový lístky. Nakonec jsem si tam udělal i pár kamarádů, a tak to nebylo úplně špatný. Až do jednoho večera.

To přišla k nám do baru Míša. Od té doby, co začala chodit s Davidem, přestala chodit sem. Naštěstí. Až do dneška. Přisedla si ke mně, jakoby se mezi námi nic nestalo.

„Ahoj, jak se máš?“ zeptala se klidně.

„Co je ti do toho,“ odpověděl jsem jí naštvaně.                               

„Takže ses přes to nedostal, a já myslela, že máš navíc.“

Věděl jsem, že toho můžu nechat a být s ní kamarád. Jenže to bych nesměl být tak tvrdohlavý. Místo toho jsem na ní zařval: „Vypadni odsud a už se nevracej, tvůj kamarád nejsem a nikdy nebudu. Já tě totiž nenávidím!“

Tohle jí zřejmě zaskočilo, takže z baru překvapeně odešla. A já jsem na tohle setkání zareagoval tak, jak jsem si myslel, že bude nejlepší, zpil se do němoty.

Tentokrát, žádné házení šavlí a vykřikování po chodbách, místo toho jsem se tiše dopotácel domů, otevřel dveře a svalil se na podlahu.

Ráno bylo o něco lepší než posledně, alespoň jsem se mohl sám posadit. Co mě ale nemile překvapilo, byl strážný v našem bytě. A tvářil se docela komisně. Jakmile zjistil, že jsem se probral, chytil mě pod ramenem a zvednul tak rychle, až se mi z toho zatočila hlava a před očima roztančily hvězdičky. Pak mě bez dalšího slova odvedl do prezidentovy kanceláře.

Zatímco mě vedl chodbami, lidé, co jsme potkávali, si na mě ukazovali, a něco si šeptali. Někteří mi vyhrožovali a nadávali. Pokusil jsem se zeptat strážného ale, ten mě jen popostrčil.

V prezidentově kanceláři kromě něj byla i sekretářka. Strážný se, potom co mě přivedl, postavil vedle dveří a strnul. Prezident začal mluvit a v hlase mu zněl smutek: „Montgomery, víš, proč jsme si tě sem nechali přivést?“

„Nemám ani nejmenší tušení,“ odpověděl jsem podle pravdy.

Prezident se chytil za kořen nosu a hlasitě si povzdechl. „Máme tu proti tobě důkazy o tom, že jsi včera večer zaútočil na svojí kamarádku Michaelu, a rozbil jí lebku, následkem čehož upadla do kómatu, z něhož, jak mě doktoři informovali, se pravděpodobně neprobere.“

Jestli jsem si myslel, že když mi Míša řekla, že budeme jen kamarádi, byl pro mě konec. Tohle mě vyvedlo z omylu. Nebýt toho strážného co mě podepřel, asi bych se skácel na podlahu.

„Pamatuješ si něco z toho?“ zeptal se prezident.

„Nepamatuju, jen že jsme se pohádali, já se pak opil a šel jsem potichu spát.“

„To nám taky řekl barman a tvoji kamarádi, kteří u toho byli. Říkali také, že jsi na ni křičel, že jí nenávidíš,“ opět si povzdechl prezident.

„Ano, ale nikdy bych jí nemohl uhodit,“ vyrazil jsem ze sebe.

„No, to bude na soudu, ať rozhodne, teď se můžeš odebrat domů, až do zítřka jsi ve volné vazbě, pak budeš odveden do vězení. Zařiď si všechny potřebné věci,“ a rukou mě odmávl pryč. Jenže jsem se nějak nemohl pohnout, pořád jsem si připadal jako ve špatném snu. Nakonec mě domů musel odvést strážný. Mám pocit, že tam byl, spíš aby chránil mě před ostatními obyvateli, než ostatní obyvatele přede mnou.

Doma se na mě nikdo nepodíval. Jakmile jsem přišel, odešli ven a nechali mě tam samotného. Nechápu to. Copak oni si taky mysleli, že jsem jí zranil? S hlasitým žuchnutím jsem dopadl do křesla a strnule zíral před sebe. V hlavě se mi honily nejrůznější myšlenky. Nejčastěji se mi vybavovala ta, která říkala, že jsem nevinný, že je to jen výmysl. Míša odněkud vyskočí, řekne, že to byl vtip a vše se vrátí do normálu. Čím víc času ubíhalo, tím míň pravděpodobná tahle myšlenka byla. Další ať se zabiju, že si aspoň ušetřím ostudu. A na posled jsem se pokoušel vzpomenout na včerejšek, ale ať jsem se snažil sebevíc, žádná vzpomínka, kde bych jí praštil, se mi v hlavě nevynořila.

Takhle uběhl skoro celý den, kdy jsem vůbec nevěděl, co dělat. A pak mě to trklo. Můžu utéct. Nikdo mě nehlídá. Jen bude asi nápadné, když půjdu rovnou k východu. Ale mohl bych na kliniku, tam bych měl důvod jít. Stejně se chci doktora zeptat na pár věcí.

Naštěstí chodby byly víceméně prázdný, a tak kromě několika ženských, který mě chtěly zabít pohledem, jsem se dostal na kliniku bez problémů. Hned mi bylo jasný, že jsem udělal chybu, ale udělat jsem to musel. U postele, kde ležela Míša, seděli její rodiče, každý z jedné strany a drželi jí za ruku. Máma měla na tvářích slzy a nepřestávala plakat. Otec byl tudíž první, kdo si mě všimnul. Na nic nečekal a už se zvedal, aby mi vysvětil ručně svůj názor na lidi, kteří podle něj zranili jeho dceru.

Tentokrát mě zachránil doktor. Dřív než se mohlo cokoliv stát, vytáhl mě před kliniku a zavřel za námi dveře.

„Co tady děláš?“ Chceš dodělat, co jsi začal?“ rozzlobeně se mě zeptal, až se mu chvěl horní ret.

„Já jsem jí to neudělal. Copak bych sem mohl přijít, kdyby ano?“

„Hm, asi máš pravdu,“ uklidnil se doktor. „Co chceš? Teď není nejlepší doba na návštěvy.“

„Je nějaký způsob, jak jí pomoct?“ šel jsem rovnou k věci.

„S tím, co je tady za vybavení ne. Je to šance padesát na padesát, že bude žít. Teď je stabilizovaná, víc pro ni udělat nemůžu,“ potřásl doktor hlavou.

„Takže říkáte, že někde venku by se dalo něco sehnat, a pomohlo by jí to?“ dychtivě jsem se zeptal.

„Ano, ale stejně je to k ničemu, nikdo ven kvůli tomu nepůjde. A kdyby šel ven, asi by ses ani nevrátil.“ Potom se ke mně naklonil a pošeptal: „Doufám, že nic neplánuješ, stejně bys ses nedostal přes dveře. Ale jestli už máš plán, tak hledej na východě. U Brna. Tam byl někde postavený velký lékařský Bunkr. Jestli někde budou mít ten lék, tak tam.“

 „A jak se jmenuje? Možná bych byl schopen ho sehnat i někde jinde venku.“

„Lékařský název je příliš dlouhý, ale přezdívka byla budíček,“ pak se doktor zase narovnal, odešel zpátky na kliniku a vrátil se, aby mi dal do rukou malou brašnu. „Je tam všechno co budeš potřebovat, krabička první pomoci prostě. Jen doufám, že ti to nějak pomůže.“

„Slibuju, že se vrátím i s tím lékem, nebo vůbec,“ pokýval jsem hlavou.

„To drama si ušetři,“ obrátil doktor oči v sloup. „Mimochodem já věřím, že jsi nevinný,“ mrknul na mě a vrátil se zpátky uklidnit rodiče.

A teď přede mnou byla ta nejjednodušší část plánu. Jednoduše odejít ven. U dveří jako vždy nikdo nestál. Šel jsem k poklopu ventilace, odklopil ho a do ruky mi vklouznuly popruhy torny. Oblékl jsem si lehkou strážní uniformu, která byla na hrudníku a nohách podšitá kevlarem. Připevnil si k pasu pouzdro s ČZtou, na záda hodil bágl a začal vyťukávat heslo do počítače.

Ještě než jsem stiskl tlačítko k otevření, jsem uslyšel kroky. Byly pomalé, jako kdyby každý byl dlouho promýšlen. Najednou stál ve dveřích vedoucích do chodby sám prezident.

„Nemusíš chodit, soud může rozhodnout v tvojí nevinnu,“ řekl, zatímco se opíral o zábradlí a hlasitě oddechoval.

„Je mi líto, musím. Slíbil jsem, že jí přinesu lék,“ odporoval jsem mu.

„Jakmile projdeš těmi vraty, nevracej se, bude to zbytečné. Změníme heslo a ty zůstaneš na druhé straně až do konce života.“

Tuhle nespravedlnost jsem nečekal. Chvilku jsem stál jako opařený, než mě dostihl význam prezidentových slov. Bylo to marné, i když přežiju všechno venku a dostanu se do toho lékařského bunkru a pak cestu zpátky, pořád nebudu schopen zachránit Míšu. Kvůli nějakým hloupým pravidlům. Jedna moje část se skutečně chtěla vrátit a čekat na zítřejší soud. Naštěstí zvítězila ta část, která chtěla pomáhat. Doklepl jsem poslední klávesu a vrata se za hlasitého syčení, a skřípání dala do pohybu. Celou tu dobu na mě prezident beze slova koukal a jakoby mě měřil. Jakmile byla mezera ve vratech dost velká, protáhl jsem se ven.

Ten samý zvuk, tentokrát z druhé strany, mi zněl jako umíráček. Poslední zasyčení jak se vrata vracela na pozici a byl jsem odříznut od domova. To bylo poprvé, co jsem vůbec byl takhle daleko. Snažil jsem se udělat několik kroků, ale na něčem jsem málem uklouzl. Rozsvítil jsem lampu na Pip boyi a zděsil se. Kolem se válely kostry lidí, kteří se snažili dostat do bunkru poté, co se vrata uzavřela. Bylo to strašidelné. Někteří z nich měli obroušené články prstů, jak se snažili dostat dovnitř skrz skálu či pancéřované dveře.

Nechtěl jsem se zde dlouho zdržovat, tak jsem vyrazil vpřed. Někdo bunkr postavil pod základy nějaké budovy, jediná cesta vedla nahoru do schodů.

Několikrát jsem se zhluboka nadechnul, a pak si uvědomil, co leží pod a dokonce i vedle mě a málem se pozvracel. Nakonec jsem si hluboké nadechování odpustil a vyběhnul ven.