Fallout Bohemia - Kapitola 8: Briefing

Anotace: Občas se vyplatí poslechnout si, do čeho se to vlastně člověk dostal. Další pokračování příběhů Montyho z Pustiny, tentokrát bez nadbytečného násilí.

Sbírka: Fallout Bohemia

Nevím, jak dlouho jsem seděl na té židli a zíral na koleje skrz sklo zanesené staletími špíny. Pustil jsem si nahrávku ještě jednou, ale pořád mi nedávala smysl. Někdo jednoduše zastřelil Karla jen proto, že chtěl odvézt lidi někam do bezpečí. Jestli ale vlak nemohl nikam jet, proč tam zůstalo tolik lidí? Možná už neměli kam jít a raději zůstali uvnitř, doufajíce v zázrak, který nikdy nepřišel. A co bylo v těch transportech, že byly důležitější než všichni ti lidé? Záhadní zabijáci a vlaky plné mrtvol. Nic z toho mi nedávalo smysl. Vypnul jsem lampu na pip boy a tma si přišla nárokovat co jí patřilo.

            Jestli jsem si chtěl vyčistit venku hlavu, tak se mi povedl přesný opak. Slunce už pomalu zapadalo, když jsem se vrátil do stanice. Asi jsem začínal být trochu netečný ke zvěrstvům pustiny, při vstupu dovnitř mě už ten smrad ani neposlal do kolen jako poprvé.

            S vypětím všech sil jsem se vyškrabal nahoru ke Kristýně a Janě. Druhá ze zmíněných seděla na pelesti postele, zatímco si něco broukala a balila věci do baťohu, který někde našla. Kristýna mezitím počítala…víčka od flašek?

            „Funíš jak slon, když jdeš do schodů,“ řekla Kristýna, aniž by zvedla oči od počítání.

            „Dneska už schody nechci ani vidět,“ zakroutil jsem hlavou. „Co to děláš?“

            „Počítám víčka, co jinýho. Některý z těch nájezdníků jich u sebe pár měli.“

            „Proč?“ zamrkal jsem, stále netušíc, proč by kdokoliv měl počítat kousky hliníku.

            „Protože si za ně můžeš koupit, co chceš,“ odpověděla Kristýna trpělivě.

            A do prdele. Na to, že bych potřeboval nějaký peníze, jsem úplně zapomněl. A to jsem včera večer nechal velkou sklenici, která těch zatracených víček byla plná! To mi někdo nemohl říct dřív? Kdo vůbec může dostat nápad, že použije víčka od flašek jako platidlo? Asi ten samej magor, co zamyká lékárničky…

            „Všechno v pohodě? Nějak jsi zbělal?“ naklonila hlavu Kristýna a přestala počítat.

            „Jo, jo, jsem si vzpomněl, že jsem včera nechal pár víček jen tak ležet,“ povzdechl jsem si.

            „No jo, vy z Bunkrů nic o světě venku nevíte. No, tak dlouho jak žiješ, tak se učíš, jak říkala máma.“

            „Mno a mohla bys mi něco vysvětlit, dokud ještě žiju?“

            „S nájezdníkama ses už potkal, takže o nich ani mluvit nemusim. Prakticky všechno, co potkáš, tě bude chtít zabít. Ať už z jakéhokoliv důvodu. Některý tě chtěj okrást, některý, aby se nenudili a některý prostě proto, že můžou. Jednoduchý pravidlo, střílej první, a ptej se potom. Najdi si někoho, komu můžeš věřit a drž se jich, život je pak jednodušší,“ vyčetla mi Kristýna seznam nebezpečí, co v pustině hrozily. „Zapomněla jsem na něco?“ poklepala si ukazováčkem z boku na bradu.

            „Husiti,“ nadhodila Jana. Baťoh měla už sbalený, teď jen poslouchala a líně klátila nohama.

            „Jo, vidíš, na ty bych nejradši zapomněla,“ ušklíbla se Kristýna. „V zásadě šílenější nájezdníci. K tomu ještě organizovaní. Buď jsi s nima, nebo proti nim. Nejlepší se jim úplně vyhnout.“

            „Žije tady vůbec někdo, kdo nechce zabít ostatní jen od pohledu?“ zeptal jsem se nevěřícně.

            „Jo, je tu pár míst, kde se dá jakž takž přežít. Když máš víčka,“ Kristýna jedno zvedla a zamávala s ním. „Ráno vyrazíme na Pětku, je to odsud kousek a budou ti tam moct pomoct.“

            „To zní dobře,“ přikývnul jsem. Jakékoliv místo, kde po mě nebudou střílet v momentě, kdy mě uvidí, znělo skvěle.

            „Zatím se podívej tady na tu brokovnici, s trochou štěstí by se dala ještě použít,“ Kristýna se natáhla po zbrani, která dosud ležela na zemi vedle ní. Zamrkal jsem překvapením, když mi ji podávala hlavní napřed. Velice opatrně jsem si ji vzal.

            „Hm, já nevim, jestli jí dokážu opravit,“ přiznal jsem otevřeně. Ne že ta brokovnice byla v dezolátním stavu, jen jsem nevěděl moc o jejich údržbě. Maximálně jsem četl pár článků, ale nikdy jsem jim nějak významně nevěnoval pozornost.

            „Zkusit to můžeš,“ pokrčila Kristýna rameny. „Stejně tu není moc co na práci.“

            V tom měla pravdu. Rozsvítil jsem opět lampu na pip boyi a pokusil se vzpomenout si na to málo co znám o rozborce brokovnic. Několikrát jsem zbraní otočil v rukách. Tohle byl pumpovací model a Pip Boy ji identifikoval jako SVAROG – OB20 – 12/76 “Turupit“. Někdo se o ní předtím, než se dostala do rukou nájezdníků, musel docela slušně starat. Na kovových částech se teprve teď začala usazovat vrstvička rzi. Podle toho, jak byla dřevěná pažba vyhlazená, někdo tuhle zbraň měl opravdu rád. Jen pobytem tady v té díře musel vnitřní mechanismus dostat docela dobře na prdel.

            Zatáhnul jsem závěr do zadní polohy (šlo to docela ztuha) a zkontroloval, jestli nejsou v komoře náboje. Naštěstí nebyly. Povolit matici na podavači pod hlavní, úplně ji odšroubovat a teď… vratná pružina vyrazila jako had a přeletěla celou místnost, kde s kovovým chřestěním dopadla na podlahu a odkutálela se pod jednu z postelí. Kristýna se na moje počínání koukala poněkud užasle. Rozborka začíná dobře. Nechal jsem pružinu být, ta nikam už neuteče, snad, a pokračoval. Vysunout opatrně hlaveň… a pak jsem nějak nevěděl jak dál. Tušil jsem, že se má vytáhnout předpažbí, ale to zůstávalo tvrdohlavě na svém místě. Pro nedostatek nápadu jsem raději vyrazil pro svůj baťoh, kde jsem měl svoje nářadí.

            Při inventuře mého nářadí mi došlo, že stejně nemám, jak zbraň pořádně vyčistit. Žádné vytěráky, kartáčky nic. Jen malá plechovka s VR 50kou. Zbytek mi moc nepomůže.

            Přece jenom se mi předpažbí povedlo vytáhnout, byl na to takový trik. Teď přede mnou ležela rozebraná brokovnice (kromě pružiny) a já přemýšlel nad tím, jak ji vyčistit.

            Nakonec jsem do hlavně nastříkal VR 50ku, opřel hlaveň o zeď a nechal olej trochu, ať zapůsobí.

            Na pouzdro závěru, vnitřek závěru a spoušťové ústroji jsem si vzal kus plátna, co nám předtím posloužilo jako ubrus. Lehce jsem ho postříkal olejem, a pak vytřel do sucha jiným kusem. Látka úplně zčernala pod nánosem všech nečistot, co se v mechanismu usadily. Proto mám radši energetické zbraně. Daleko méně bordelu.

            Podíval jsem se opět na hlaveň. Pod ní už byla černá loužička. Bez vytěráků byly moje možnosti dost omezené, tak jsem ji akorát s pomocí dlouhé tenké třísky a kusu hadru vytřel do sucha. Padlo na to několik hadrů, než se poslední vrátil čistý, ty předtím byly opravdu pěkně zasviněné. Nakonec jsem namazal suvné částí tenkou vrstvou vazelíny, co jsem měl v zásobách, a po chvíli hledání pružiny zbraň opět složil. Nebyla to úplně ideální údržba, ale snad aspoň trochu pomůže. Zkusmo jsem zapumpoval předpažbím, tentokrát se pohybovalo daleko hladčeji.

            Ani jsem si neuvědomil, kolik uteklo času, tak jsem byl zabraný do opravy Turupit. Venku už se úplně zešeřilo a v místnosti byl můj pip boy jediný zdroj světla.

            „Jak to vypadá?“ zeptala se mě Kristýna a sedla si naproti mně. Ani jsem si nevšiml, kdy odešla.

            „Mno, udělal jsem, co jsem mohl, snad bude fungovat o něco líp,“ poklepal jsem prsty levé ruky na pažbu brokovnice. I při tomhle jednoduchém pohybu mi v ruce zacukalo a já syknul bolestí.

            „A ty?“

            „Hm, vrací se mi bolesti, asi by bylo nejlepší dát si ještě Med-X,“ řekl jsem rychleji, než jsem chtěl.

            „No, hádám, že druhej by nemusel bejt problém,“ pokrčila Kristýna rameny.

            Přikývnul jsem, a natáhl se po baťohu. Stříkačka mi vklouzla skoro sama do ruky. Sotva jsem si píchnul další dávku, bolesti úplně zmizely a já se cítil o hodně líp. Úlevou jsem si oddechl.

            „Ta rána nevypadala tak hrozivě, ale hádám, že víš, co je pro tebe nejlepší. Měl by sis jít odpočinout, brzo ráno vyrazíme.“

            „Dobře,“ přikývnul jsem. Právě teď mi v žilách koloval Med-X a svět nevypadal tak hrozně.

            „Za pět hodin tě vzbudim na hlídku, do tý doby se pokus vyspat,“ vzala si brokovnici, odněkud vytáhla náboje a začala ji nabíjet.

            „Nah, ty si jdi lehnout, já to vezmu,“ mávnul jsem líně rukou. „Stejně nemyslim, že bych dokázal usnout.“

            Chvilku si mě měřila pohledem, a pak ke mně po stole přesunula Turupit a 11 dalších nábojů. „Nezapomeň 5 hodin,“ zvedla se utahaně od stolu a zamířila k posteli, kde už spala Jana. Po chvilce už zařezávaly obě dvě.

Já se po pár minutách začal celkem solidně nudit. A hlavně přemýšlet nad tím, že se ze mě během pár dní stal vrah. Masový. Nebo to je sériový? Možná by se to dalo připsat jako sebeobrana, ale to mé svědomí nespolklo. Pomalu jsem se došoural k oknu mířícímu do města. Překvapilo mě, že i po dvě stě letech ulicemi zářily lampy. Některé sice nepravidelně poblikávaly, ale alespoň dokázaly okolní tmu naředit do šera. Přímo před budovou tak bylo vidět malé parkoviště se zrezavělými vraky vozidel. Ten plácek jimi byl doslova napěchovaný. Několik z nich skončilo se zdemolovaným čumákem po srážce s betonovými bariérami na chodníku před budovou. Za silnicí vedoucí k vrakovišti se všemi směry táhly polorozpadlé vícepatrové budovy, kam až bylo vidět. Jedinou výjimkou byl malý park, co se ztrácel ve tmě. Vyklonil jsem se ven a nalevo se krčila masivní budova. Tři patra, ale na rozdíl od nádraží nebo okolních staveb vypadala docela zachovale, alespoň na místní standardy. Zvláštní bylo, že neměla okna.

Co by se tam asi dalo najít? Kouknul jsem se na spící Janu a Kristýnu a uvažoval.