Sbírka: Algol - Na křídlech Azraela

 

KAPITOLA SEDMÁ

 

Místo: zámek Saint-cloud, Paříž, Francie
Čas: někdy v minulosti 

 

„Ven!" rozkřikl se Filip nepříčetně. Bez ohledu na již přibližující se třetí hodinu ranní a pro všechny probdělou noc byl stále celý Saint-Cloud na nohou. Poněkud vyplašeně vyhlížející služebná sebou trhla až trochu vody z vědra vyšplíchlo a vsáklo se do měkkého na zemi položeného koberce fialového salonku. V jeho středu stála rozměrná, oválná, dřevěná káď v nitru vyložená bílými prostěradly a naplněná do poloviny své výšky vodou, z níž zřetelně stoupal jemný opar napovídající o její teplotě.

„Monsieure, opravdu byste ho neměl koupat. Lékaři to nedoporučují. Uškodíte mu. Navíc to je přece další hřích," pokusil se naposledy podle kruhů pod očima pořádně unavený Julien, ale Filip jej prostě popadl za paži a pak s ním smýkl velmi nevybíravě ke dveřím, kterými jej vlastně napůl vytlačil a vyhodil na chodbu. Jen div tomu, že chudák nenarazil do protější zdi. Hned po něm vyběhla z fialového salonku i ona služebná jen malou chvíli před tím, než se za nimi dveře hlasitě zabouchly.

Obklopil je klid. Jen z kachlových kamen s jemným motivem fialových květů na krémovém podkladu sálala horkost. Shlédl na svou paži obvázanou pevně v místě zranění narychlo natrhanými obvazy našedlého plátna jasně prosakující červenou tam, kde zatím krvácení docela neustalo. Ještě teď mu z místa řezu vystřelovaly ostré jehly bolesti - ale to nebylo důležité. Konečně se od dveří obrátil do prostoru za sebou. Stál tam. Opravdu to byl on? Nebyl jen pouhou představou ve zkroušené Filipově mysli, která odmítala přijmout ten fakt, že jej již nikdy neuvidí?

Vykročil k zádům nehybně stojícího mladíka s hlavou částečně přikloněnou k pravému rameni. Plavé a pocuchané vlasy měl propocené a volná košile mu zůstala částečně přilepená na zádech. „Sebastiéne?" vyslovil Filip opatrně jeho jméno. Žádná reakce ovšem nepřišla a tak jej obešel.

Až nyní si všiml, kam se to vůbec dívá. Byl to právě ten obraz, který jen díky Filipovi unikl osudu v plamenech. Nyní byl již celý výjev zátiší uvězněný v rámu a bylo mu Monsieurovou vůlí uděleno místo na zdi právě v tomto salonku, kde krom ložnice spolu ti dva pobývali nejčastěji. Jen v levém spodním rohu plátna se nacházelo malířovým drobným a i tak velmi zdobným písmem tenkou linkou bílé barvy vyvedené jméno A. Muleaneri.

„Sebastiéne," oslovil jej podruhé. Opět nic. Ani se nepohnul. Možná se mohlo zdát, že není ani duchem v reálném světě přítomný. Filip se nejprve špičkami prstů dotkl jeho tváře. Po avizovaných jizvách nebylo ani památky. Dotek přinesl kýžený výsledek. Sebastiénovi šedé oči se obrátily k němu a s těmi jeho se střetly. 

„Jak tě to napadlo?" zeptal tiše a na několik okamžiků tak Filipa dokonale zmátl. 

„Cože? Co napadlo?" Dlaní mu zachytil tvář a tím jej více obrátil k sobě čelem. Byla právě tak hladká jako by byla čerstvě oholená. Tento zvláštní fakt si ovšem pro vše dnes prožité a i nepochybnou únavu zatím Filip nestačil uvědomit. 

„Muleaneri? Jak tě to napadlo?" mluvil tak slabě, že Filip musel velmi pečlivě naslouchat, aby mu rozuměl.

„Ani nevím. Zase jsi básnil o tom svém Buonarrotim, jak nikdy nebudeš dost dobrý a jak on maloval tak báječné malby. A prostě... Proč se na to ptáš?" zachmuřil se. 

„Jen jak tě to napadlo." Spíš zamumlal plavovlasý mladík a pokusil se opět vrátit pozorností k obrazu, ale Monsieur mu to nedovolil. 

„Tak to tedy ne." Mírným tlakem jej znovu donutil, aby se na něj podíval. „Zůstaneš se mnou!" přikázal rázně. Odpovědí mu však bylo jen dvojí pomrknutí a mlčení. A právě tehdy si Filip uvědomil, že snad poprvé od jejich setkání mu Sebastién nevyká a dokonce neříká ani pane. Zaskočilo jej to.

„Hezky se na mě dívej. Všechno zlé je za námi a už bude jen dobře. Slibuji," zachytil jeho tvář do obou dlaní.

„Ne," vydechl Sebastién. 

„Jak to myslíš, že ne? Jsi zdravý. Bude to dobré." Opět se projevil velitelský tón. 

„Ne," zopakovala se ta odpověď. „Nebude to dobré. Bude to zlé," nedal si stále milenec říci. Takového jej Filip neznal. Vlastně šokovaně mu zíral do očí svýma doširoka otevřenýma.

„Jsi pořád ještě slabý a unavený. Nebudeme o ničem takovém mluvit," pronesl zostra a poklesem hlasu se pokusil jasně dát najevo, že tím toto téma skončilo. 

„Bojím se, Filipe." Vzdor tomu, co mu bylo přikázáno, tak stále jeho poddajný milenec neposlouchal tak, jak dříve bylo naprosto přirozené. To Filipa šokovalo a současně si uvědomil, že začíná i rozčilovat. Poté však vše přebilo uvědomění si toho, co mu vůbec svěřil.

„Mám strašný pocit. Jako kdyby se měla stát katastrofa, něco tak děsivého, že se to ani nedá popsat. Jen nevím co." Poslední větu Sebastién vyslovil velmi tichým šeptem a Filip jej pustil. Ustoupil dokonce o krok vzad a s tváří zkroucenou do neurčitého a podivného výrazu. 

„To stačí. Pojď, umyješ se," rozhodl za něj. Bez ptaní znovu přikročil a prostě mu přetáhl dlouhou, volnou košili přes hlavu. Ani tehdy se nedočkal žádného odporu. Nejprve zběžně jej přešel pohledem, když se náhle zarazil.

Na levé straně Sebastiénova hrudníku, přesně nad srdcem, se zřetelně vykreslovala v kůži narudlá něco jako spálenina a nebo cosi v tom smyslu. Nejednalo se ovšem o povrchové zranění, ale o cosi klesajícího daleko hlouběji než do úrovně pouhé kůže. Od ní se do všech stran rozbíhaly nitky podobné prasklinám jako by snad byl porcelánovou panenkou, kterou někdo na tom místě rozbil. Přiklonil se blíž, protože nevěřil vlastním očím. Zdvihl pravou ruku s roztaženými prsty ji přiblížil k oné stopě.

Tvar byl přesný – odpovídal lidské dlani, ale v daleko větší verzi. Vlastně proti němu působila samotná Filipova mužská ruka rozměrem v obdobném poměru, jako malého dítěte k dospělému. Při bližším pohledu bylo jasně patrné, že se onen obrys začíná co okamžik rozpíjet a blednout.

Díval se dál. Hledal sebemenší stopu čehokoliv podobného. Vše ostatní se jinak zdálo zatím v pořádku. I tak jej to samozřejmě zneklidňovalo, protože ten tvar v něm vzbuzoval nejen celou plejádu otázek, ale především znovu navrátivší se strach o toho, koho miloval. Až po několika okamžicích si začal konečně uvědomovat jistou změnu, která opravdu na jeho milenci proběhla.

Od prvního okamžiku mu připadal Sebastién pohledný. Líbil se mu už ve chvíli, kdy jej poprvé zahlédl na chodbě nedaleko svých komnat, kde čekal na svou první práci ve Versailles. Tehdy se jen poklonil, ani hlavu nezdvihl. Tak trochu z dálky ho tedy pozoroval několik dní, než si jej nechal zavolat.

Jasně si vzpomínal i na jeho rozpaky a nejistotu, jak klopil zrak, dokud jej poprvé tak trochu nedonutil, aby se mu podíval do očí. Bez ohledu na fyzickou a velmi intenzivní otázku to s jejich sblížením ovšem nikdy nebylo až tak jednoduché. Měl jej i neměl. Vždy mezi nimi byla jistá bariéra, cosi nevysloveného, určitá překážka, jíž se za celou dobu nepodařilo Filipovi ani odhalit a ani překonat. Nyní mu však Sebastién pohled opětoval bez zaváhání a s naprostou oddaností, jíž od něj vždy toužil získat.

Ještě dlouho před tím, než si jej poprvé vzal po pravidelném posléze i velmi intenzivním naléhání, mu tvář jeho zlatého připadala dokonalá. Jak moc se mýlil? Však teprve nyní se zdála přesně podle slibu Abého bez sebemenší chybičky a vykreslená dokonalými tahy při zosobnění nevyslovitelného, co lze pouze vidět a těšit se z toho. Jeho nyní již prosychající vlasy jeho tvář roubily a dodávaly mu jistou éteričnost a dojem, jenž sám Filip většinou vnímal především z různých obrazů zachycujících andělské bytosti. Teď a tady se málem zdálo, že jeden z nich stojí snad přímo před ním.

Od jejich prvního milování přímo zbožňoval vůni a konzistenci jeho kůže, každý záhyb na těle, které se v jeho náručí často zmítalo ohni rozkoše a zcela se mu oddávalo. Kolikrát jej celé zlíbal a doteky prozkoumal každý byť sebemenší díl? Zamiloval si jej tak moc, že chtěl, aby to věděl celý svět a v den, kdy onemocněl a zdálo se, že jej ztratí, tak začal sám toužit po smrti, jen aby se nerozdělili. A dnes tu před ním stál znovu zdravý. Něco se zdálo ovšem jinak a nedokázal by to přesněji definovat. Však byl to on a v jistém významu slova nebyl. Znal jeho tělo i neznal. Snad se znovu zrodil – čistější, zcela nevinný a naprosto jeho. Ten pocit byl tak silný, že náhle Filip nevěděl, jestli má vůbec právo jej pošpinit. Naplnilo jej to rozpaky.

Ty ovšem záhy rozrušil sám Sebastién. Jediným krokem vymazal vzdálenost mezi nimi. Bylo to poprvé. Zatím ještě nikdy neprojevil sám od sebe jakoukoliv iniciativu k čemukoliv fyzickému - spíš naopak. Nyní ovšem jeho dotek dlaně zahořel přes látku košile na Filipově hrudníku. Srdce se mu v důsledku toho splašeně rozběhlo. Ano, přesně toto vždy bytostně potřeboval a nyní se mu to konečně dostávalo.

„Filipe." Sebastién zašeptal, druhou rukou jej zachytil v zátylku a tím se přiblížil ještě o malý kousek blíž. "Myslíš, že jsou některá setkání osudová?" Rty se jim v těch slovech téměř dotýkaly. Víčka Filipovi ztěžkla, ale nedovřela se, když ucítil i jeho dech a v nitru jej cosi velmi bolestně sevřelo, protože si plně uvědomil, jak nezměrně mu scházel. 

"Ano, věřím tomu," odpověděl mu tiše. 

Bylo to daleko silnější než jejich první polibek v zahradách během slavnosti světel, když si jej tak trochu chytil a tentokrát mu nedovolil uniknout. Dech Filipovi zavrávoral a pak se zastavil jen malý okamžik před tím, než se Sebastiénovi rty jen velmi lehce dotkly těch jeho. S jemností motýlích křídel po nich přešly a vzaly mu poslední zbytky stability, což zaniklo v milencově náruči, kde se vzápětí ocitl.

Zoufale vzdychl do jeho rtů. Ano, byl to on, byl zdravý, držel jej a jemně líbal tak, jak zatím ještě nikdy. I v důsledku této důvěrnosti Filipovi nekontrolovatelně skanuly dvě až příliš dlouho zadržované slzy z dovírajících se očí. Nebylo časté, aby se mu něco takového stávalo a bylo ještě méně lidí, kteří kdy cosi takového právě od něj měli šanci zahlédnout. Nyní to ovšem nešlo zastavit.

„Nemohl jsem o tebe přijít. Prosím, odpusť mi," přiznal se Filip nalomeným hlasem. 

„Jsem tady a jsem tu pro tebe." To ujištění však podivně nestačilo a to i vzdor tomu, že nyní stopy po slanosti z Filipových tváří slíbávaly Sebastiénovi rty a tím více a více potlačovaly i tak stále trvající obavu z toho, co vůbec dnešního dne proběhlo a jaké to může mít následky. 

Konečně jemné polibky doputovaly až k Filipovým rtům. Konečně k sobě vzájemně dolehly. Konečně se dokázal pohnout a pevně obejmou milence spolu s hladovým vpádem jazykem do jeho úst, která se mu plně poddala. Ucítil, jak se nahé tělo zachvělo. Uvědomil tlak na stehně. Podvědomě pravou dlaní chytil Sebastiéna za hýždi a nepatrně jej přizvedl tak, aby se k sobě jejich slabiny pevně přitiskly. Odpovědí mu bylo další daleko silnější zachvění milence, jeho tichý vzdech v průběhu polibku a po krátkém přerušení jeho zesílení ze Sebastiénovi strany.

Filipova košile dopadla na podlahu a hlavu musel zaklonit, protože mu doteky milencových rtů stékaly po hrdle a zanechávaly za sebou horké stopy kontrastující s mrazením v zádech. Jasně si i uvědomoval, jak mu jsou rozvazovány kalhoty. Polibky znovu stoupaly vstříc bradě, ale pak ustaly. Zadíval se Sebastiénovi do očí v té znovunastolené blízkosti spolu s pocítěním sevření v jeho nejcitlivějším místě. Opřel se čelem o jeho a spolu se stále více těžknoucím dechem jen přijímal co pohyb dlaně vlny vzrušení, jež mu tam rytmicky způsoboval. A dál? Nechal jej, aby klesal ochutnáváním jeho kůži právě k tomu místu stále překvapení z míry iniciativy, jíž od něj dodnes neznal. Celou dobu jej sledoval a posléze se stal i svědkem toho, jak jeho mužství zmizelo v měkkých ústech a tím se mu do celého těla rozlil přímo příval rozkoše.

Vpletl mu prsty do vlasů. Ten výjev byl strhující -  kterak jeho část mizí a znovu se objevuje, je líbána z boku, jazykem provokovaná, znovu pohlcována a částečně propouštěna v pravidelném zatím pozvolném tempu. Břišní svaly Filipa se zatnuly a samovolně s sebou trhnul v prudkosti vzrušení, jež se jím co průnik do Sebastiénových úst přelévalo s podobností vlnám. 

Všechny Filipovy obavy a strachy se doslova rozplynuly ve chtíči. V jistých okamžicích k němu milenec krátce vzhlédl a tím ještě více zesílil dojem tak sladké nestoudnosti všeho, co tu spolu konečně znovu začínají. Poprvé měl však vnitřní pocit, že si to i Sebastién užívá. To vědomí vzájemnosti vše doladilo do dokonalosti.  Z hrdla se mu vydralo o něco hlasitější zasténání a pevněji sevřel plavé vlasy v dlani bez toho, aby jej jakýmkoliv způsobem popoháněl plně ochotný to pro tentokrát nechat plně v jeho režii.

Za jejich zády vychládala voda. Kdo ví, jestli už neutekla i ta poslední služebná, aby jim měl kdo přinést více horké vody. Ale to bylo teď znovu nedůležité. Však co moment Filip cítil, že se začíná blížit k vyvrcholení a nezdálo se, že by mu Sebastién byl ochotný dát do té chvíle byť jen sebemenší okamžik úlevy. A již nyní bylo jisté, že Filip jemu také nedá - těžko říci kolikrát, ale jistě všemi způsoby, které byly již dávno mezi nimi dokonale přirozené.

***

Netušil, jestli někdy zažil něco úchvatnějšího – dokonalá rozkoš. Naplňovalo jej to nevyslovitelnou touhou, aby to pokračovalo dál a možná nikdy neskončilo. Extaticky se jím rozlévala blaženost a dala plně procítit vědomí naprostého zadostiučinění a umlčení toho děsivého hladu, který jej posledních několik dní doslova stravoval.

Horkost mu stékala po bradě. A ta vůně... Okusil někdy něco lahodnějšího? Ústa se mu plnila co okamžik právě tou slastí, jenž se mu pak dále s každým douškem rozbíhala do těla, prohřívala jej, dávala mu sílu a on ji plně přijímal. Něco se mu v náručí silně třáslo. Uvědomil si chrčení, ale nějak jej to zrovna nezajímalo. Chytil si to pevněji, protože stále ještě neměl dost. I tak intenzita proudu extáze začínala slábnout, až jej to nepatrně zarmoutilo.

Z vnějšího světa k němu přicházelo opravdu velmi málo vjemů. Jen okrajově si uvědomil, že klečí na kolenou a sklání se nad zdrojem veškeré své potěchy. Až táhlý ženský jekot, který se pro něj nyní velmi nevybíravě a drze vetřel do prožívání, naznačil existenci reality. Pustil to cosi a nechal těžce dopadnout na zem.

Jednou, podruhé, potřetí s sebou silně cuklo. Prsty a posléze celá ruka se mu ponořila do čehosi měkkého a horkého. Chvíli v tom měkkém pátral až konečně našel to pravé. Následoval hmatový vjem právě tak sladký jako tekutá extáze, jíž se téměř nasytil. Jen pootevřel oči, aby mohl zahlédnout lesklou tmavokarmínovou strukturu toho lákavého, do čehož hned poté zanořil zuby a dovolil si odtrhnout první kousek. Převalil to v ústech a slastně vzdychl. Zopakoval, potřetí... Ne, stále to nestačilo, ačkoliv hlad byl pryč, ale teď prostě potřeboval dál cítit ten plný prožitek a prodloužit jej co nejdéle to půjde.

„Sebastiéne." Trhnul hlavou ke straně. Někdo tam byl. Vnímal fyzické teplo, které ten kdosi ze sebe vysílal a doslova slyšel krev zpívající mu v těle, stejně jako srdeční tep zvoucí jej k pokračování s tím dalším. Vše kolem bylo tak šedé a chladné. Jen ten někdo doslova pulsoval narudlou aurou protkanou milionem žilek a tepající životem spolu s energií, která se v nich nacházela. „Cos to udělal?" ukročila narudlou září tvořená postava vzad a snad se o cosi opřela nataženou paží.

Filipe? Prodrala se skrze to vše nepředstavitelně jej naplňující velmi zoufalá myšlenka, která vykřikla vědomím toho, že toto se zrovna jemu opravdu nikdy stát nesmí. Jakési sevření povolilo. Začalo se pozvolna rozvazovat smyčky, kterými bylo do této chvíle zcela uvězněno Sebastiénovo vědomí. Odtrhnul zuby ještě trochu... Čeho? Poprvé se začal v duchu ptát, když svět přestával sestávat jen ze zašedlých a chladných předmětů ostře kontrastujících s teplotou živého Filipova těla. Postupně i co okamžik nabíralo vnímání docela jiných obrysů a i barvy se vracely.

Na odhaleném hrudníku a většině hrdla si uvědomil silnou lepkavost. V prstech levé ruky mu něco jemně prokluzovalo a znovu dalším soustem mu zmizelo v ústech. Ještě okamžik a poslední smyčka se uvolnila. Jako by se to cosi odplazilo vstříc podvědomí a tam spokojeně usnulo.

Realita na Sebastiéna dopadla s podobností úderu. Ještě naposledy polknul a zadíval se na dokonale bledého Filipa, který na něj staticky a vytřeštěně zíral z druhé strany komnaty. Opíral se pravou nataženou paží o zeď. Do ložnice vpadli dva strážní. Ten první vykřikl, ale druhý se okamžitě otočil a vyhodil obsah žaludku, až to plesklo a vytvořilo na zdi nepravidelný a vstříc podlaze se sunoucí obrazec.

„Musíte pryč. Ihned!" vrhnul se nezvracející strážný k Filipovi, dost rázně jej popadl a trhnul jím směrem k otevřeným dveřím. Nepodobně sám sobě nijak nebránil a nechal se odtáhnout na chodbu. Hned za nimi vyklopýtal druhý strážný, který se držel za ústa a  jevil se v obličeji dokonale zelený. 

„Filipe?" vyslovil za nimi Sebastién zmateně a teprve tehdy se rozhlédl kolem sebe.

První co uviděl byly oči – statické, bez pohybu a bez života. Zíraly vstříc stropu ve tváři nesoucí stále ještě zřetelný výraz čiré hrůzy. Otevřená ústa měl utopená v bílé pěně vyvěrající nejspíš z hrdla, které se ovšem na levé straně pod bradou šklebilo rozměrnou, hlubokou ránou odhalující uvnitř cosi jako trubici. Pod tím se rozlévala na podlaze široká louže krve, která se na levé straně vsakovala do střapců koberce umístěného pod dominantou místnosti v podobě širokého lože s tmavě modrými nebesy.

Sám Sebastién byl svlečený do půl těla a když se zdvihnutím paží částečně vzhůru shlédl ke svému já, tak si uvědomil, že je doslova pokrytý krví. Cítil jak se mu sráží na kůži – kolem úst, na hrdle, hrudníku, pažích. Byla všude. Konečně mu začalo docházet, co se vůbec stalo, ale bylo to jen velmi pomalu. Stále ještě v něm doznívala ozvěna té extáze, jenž prožil a vědomí se mu zatím nestačilo plně probrat z jisté otupělosti.

„Co se to stalo?" zeptal se prázdného prostoru, kam z otevřených dveří zaznívaly zděšené a vzdálené hlasy. Uvědomil si, že snad nějaká žena usedavě pláče, další muž se rozkřikoval a hned poté začal ječet Filip. Následovala hlasitá rána, až s sebou trhnul a konečně se zaměřil na to, co mu stále ještě trochu klouzalo v prstech. Strnul.

Díky životu v klášteře, kde byla součástí jeho práce i péče o domácí zvířectvo a nutnost být přítomen často jejich porážce, snadno poznal, co svírá v ruce. Byla to játra a ne jen tak ledajaká. Konečně to tělo poznal – býval to Julien. Nyní byl mrtvý. Krom zděšené tváře utopené v té divné pěně a rozedraného hrdla zela v oblasti jeho břicha pod vyhrnutým kabátcem a roztrhanou košilí rozměrná krvavá díra, z níž na podlahu po levé straně vypadla část střev.

Pustil zbytek jater šokovaný tím uvědoměním, že je ještě před okamžikem jedl a jak nezměrně se mu to líbilo. Srdce se mu prudce rozbušilo spolu s naprostou hrůzou, jež jej sevřela železným stiskem. Pil jsem krev? To byla ta extáze? Rozkřičela se mu v mysli intenzivní myšlenka, která jako by se začala vracet ve vlnách, co poryv nabírala na síle a především naléhavosti. Celý svět se rozechvěl. Však vše doplnil i jeho vlastní zděšený výkřik, který na okamžik umlčel ony vzdáleností se tříštící a rozčílené hlasy přicházející z nižního patra a zkreslené prostorem chodby.

Po zádech mu stekla kapka studeného potu, když se hrabal pozadu po zemi pokud možno co nejdál od torza či zbytku lidské bytosti, jíž tu naprosto jistě zabil. Jeho pohyb zastavila až zeď. Opřel se o ní. Spolu se silně zrychleným a mělkým dechem dál zíral na předmět a ne zrovna nedávno člověka, jež se tu o něj podle Monsieurova příkazu staral. V jeden moment ovšem jeho vzpomínka prostě končila.

„Ne, to není možné. Tohle není přece možné. Můj Bože, tohle ne!" slyšel sám sebe ječet ve zřetelné panice. Pokusil se vstát, ale jakmile se tak stalo, tak jej vlastní rovnováha zradila. Závrať zhoupla svět a téměř upadl. Jen bokem vrazil do konzolového stolku, kdy zvuk tříštícího se porcelánu napověděl, že na něm vždy stojící rozměrná třídílná čínská váza zdobená rudo zlatým motivem hadovitých dračích bytostí poroučela k zemi.

Ztratil většinu logického uvažování. Vnímal jen svůj srdeční tep a nedostačující kapacitu plic, které se stále rychleji a příliš mělce snažily nabírat vzduch. Jako první se objevilo jemné brnění v konečcích prstů na rukou i na nohou spolu se znecitlivění rtů rozpínajícího se na bradu a nos, už tak svazované schnoucí krví. Jako by neviditelné a nesnesitelně ledové prsty stoupaly po jeho pažích a nohou, pokrývaly nesnesitelně mrazivými polibky jeho tvář a způsobovaly tak silný třes a pocit žaludku na vodě.

Vypotácel se z komnaty na chodbu a ohlédl stranou. Hrudník se mu prudce zdvihal, ale i tak jako by se nedalo nadechnout. Okolní prostor se začal naklánět, deformovat a samotné zdi snad hrozily, že jej každým okamžikem zavalí. Vzhlédl ke stropu. Zdvihal se a vzdaloval při současném zužování šířky chodby. Skutečnost není?  Ano, tak mu to připadalo. Jako by vše kolem byla jen nějaká představa a samotná hmota představovala pouhou lež, jíž všichni věřili a tím jí dávali sílu. „Tam je. Chyťte ho." Uvědomil si ještě zvolání a svět se zcela rozmazal.

Utíkal chodbou prostě kamsi, než jej z opačné strany zastavila modravost několika uniforem. Vrhnul se po nejbližší klice a přímo vpadl do jediného únikového prostoru, který se tu naskýtal. Prudce za sebou zabouchl a dvojím otočením klíče se zamknul. Hned poté se klika rozlomcovala. Slyšel rozhořčené výkřiky a pak opakované údery ve snaze dveře vyrazit. Uvědomil si, že je ve Filipově pracovně.

Okamžitě věděl, co udělá. Vždyť od jeho uzdravení míval velmi často Filip pravidelnou potřebu dokazovat mu rozličně svou lásku a oddanost. Jedním z nich byl okamžik, kdy mu ukázal nabitou pistoli v šuplíku svého pracovního stolu, jíž se podle jeho vlastních slov byl ochotný při Sebastiénově ztrátě sám sprovodit ze světa. Vrhnul se právě tam a prudce příslušný šuplík otevřel. Zdvihl zbraň a její hlaveň vzápětí strčil úst přesně v momentu, kdy zámek povolil, dveře se rozrazily a dovnitř vpadli první dva vojáci. Hlasitě to třesklo. Vše zmizelo ve tmě.

Tohle je špatně. Přišla z temnoty jako první myšlenka. Vzápětí nastolila vládu nesnesitelně intenzivní bolest hlavy. I tak Sebastiénovo vědomí neodvratně stoupalo vstříc skutečnosti. Z dálky zaznívaly tlumené zvuky, jenž co vteřinu získávaly síle, ale významu ničeho z toho zatím nerozuměl.

Nastala hlasitá rána a pak další. Ano, věděl co to je, ale nějak nechápal, jak je to možné. Údery se opakovaly a začaly opisovat pravidelnou periodu. Hluboký nádech... Spolu s tou příšernou bolestí hlavy vystřelující ze zátylku a svírající jej v do této chvíle nepocítěné agonii, proti které každá jí předcházející nebyla ničím, se přidala další bolest rozpínajících se z již utichlých plic, které se znovu snažily nabírat vzduch. Víčka se mu zachvěla, pootevřela a pomalu se posadil.

Znovu jekot a další zděšené výkřiky. Potřásl hlavou, ale ta bolest neodeznívala. Sáhl si do zátylku a nahmatal rozměrnou díru, která mu zela přímo v hlavě. „Ďábel, Saint-Cloud ovládl ďábel." Tuto větu již pochopit dokázal spolu s dalším uvědoměním si, jež ovšem předcházelo shlédnutí k zemi, kde letěla Filipova pistole. V nose jej zašimral pach střelného prachu. 

„Cože?" zamumlal šokovaně. „Co se mi to stalo?" zněla další otázka, ale odpověď nepřišla. Jen silné ruce ho popadly, přitlačily k zemi a začaly svazovat. Nebránil se. Na to mu až příliš silně pulzovala bolest v hlavě, hrudníku a vlastně v celém těle, které by přece mělo být mrtvé – mělo, ale i tak nebylo.

***

„Dobrá, monsieure Colberte. Toto můžeme již ponechat na později. Ale nyní, když jsme tu jen my dva, jak byl vyřešen náš malý problém?" vzhlédl od svého pracovního stolu u něj usazený Ludvík a zadíval se do tváře prvního ministra, který zrovna zavíral rozměrnou účetní knihu, jíž si s sebou přinesl z archivu. Široký bílý límec pod jeho bradou ostře kontrastoval s černí běžného úředního oděvu, který v pracovní době jako ostatní ministři nosíval.

„Máte na mysli ten malý problém ze Saint-Cloud, Vaše Výsosti?" povytáhl muž stojící u stolu po pravé straně vedle sedícího krále obočí. 

„Ano," odpověděl mu právě Ludvík docela běžným způsobem a prsty pravé ruky nedočkavě zabubnoval na desce stolu vedle jakési listiny, jíž se ještě bude muset za okamžik věnovat.

„Je v Bastile. Nechal jsem ho zavřít do příslušné cely, odkud se nedostane. Navíc i o svědky bylo postaráno, Výsosti." Nepatrně se první ministr poklonil a tím si vysloužil střídmý i tak velmi vzácný úsměv nejmocnějšího muže v této zemi. 

„A byli nalezeni všichni a umlčeni?" Colberte pohnul hlavou ke straně a zaváhal, což způsobilo, že se král naopak velmi nepříjemně zachmuřil.

„ Téměř všichni sloužících včetně strážných, kteří byli v době incidentu i bezprostředně před ním přítomní a nebo do celé situace zainteresovaní. Dopaden a zatčen byl i Etien Martel, který nakonec na mučidlech vše přiznal. Bylo to velmi šokující, Výsosti. Prozatím bezvýsledně hledáme i toho čaroděje, ale prý měl odplout lodí do Istanbulu. Vyslali jsme posla k tureckému sultánovi s žádostí o jeho vydání. Věříme ve zdárnost našeho počínání." Hlas Colbertovi co moment poskočil. „Zbývají jen dvě služebné, které toho dne ze zámku utekly. Ale nebude to trvat dlouho. Již jsme jim na stopě. Jejich rodiny byly samozřejmě příslušně zajištěny," dodal k tomu ministr již daleko sebejistěji.

„A můj bratr?" následovala očekávatelná otázka a teprve při ní se v intonaci Ludvíkova hlasu mihl stín obavy a nebo nějakého citového hnutí. 

„Hlídáme ho. Pravidelně vyhrožuje, že se zabije, jestli mu milence nevrátíme." Král si povzdechl a opřel se lokty o stůl po stranách té před ním se nacházející listiny. Spojil prsty obou rukou do čehosi připomínajícího stříšku. Následně pohnul rukama kupředu v jejich pootočení.

„Jen nechápu jednu věc. Problém už měl být vyřešen a místo toho je někde v cele. Jak to?" vzhlédl nyní velmi přísně s jasnou nespokojeností. Colbert hlasitě polkl. 

„Není to zrovna jednoduché, Výsosti. Snažíme se a věřte mi, prosím, že velmi intenzivně, ale je dost těžké ho zabít," odpovídal ministr velmi zvolna a o něco tišeji, než hovořil běžně. 

„Cože? Žertujete? Všechno lze zabít," potřásl král hlavou.

„Nejprve jsme zkoušeli střelbu, ale byla naprosto neúčinná. Se stětím to bylo ještě horší. Ať mečem a nebo sekerou se nám nepodařilo hlavu oddělit od trupu. Nůž, provaz, topení a další způsoby zapříčinily jen to, že na jistou chvíli zůstal nehybný, ale pak se znovu probral. Nikdo tomu nerozumí. I tah koňmo nebyl k ničemu. Zkoušeli jsme to čtyřikrát. Dvě kobyly musely být posléze utraceny. Vždy při něm jen vyskočily některé klouby z jamek, ale nic dalšího." Nejistě Colbert vyjmenovával.

„To je přece nesmysl," poklesl král víčky a znovu je zdvihnu při té větě. „Sám bych tomu nevěřil, kdybych to neviděl, Výsosti. Zvažujeme ještě var a další méně standardní možnosti, ale pokud byly i minulé a velmi ověřené způsoby neúčinné, tak nejspíš také nebudou. Mohli bychom ho zavřít do bedny a zahrabat, ale pak je tu obava, aby se třeba za čas nějak nedostal ven. Ve snahách ovšem samozřejmě nijak neustaneme," ujistil ministr svého panovníka.

„Ne," vydechl král a opřel se zády v sedu v polstrovaném křesle. „A co exorcismus?" Vyslovil zřetelně a tázavě spolu s intonací otázky vystoupal pohledem k jedinému zde přítomnému muži. 

„Bez efektu. Dokonale. Navíc se vlastně stále ten nebožák modlí, pane. V současné době je krom toho o více než hlavu vyšší než většina našich mužů." Colbert přitiskl účetní knihu k hrudníku, jako by k ní měl nějaký citový vztah a nebo ji podvědomě vnímal jako nástroj nevědomé sebeobrany.

„Takže mi tu nyní zkoušíte tvrdit, že od jeho uvěznění vyrostl a má dva metry do výšky?" pousmál se Ludvík, ale po zřetelném přikývnutí Colberta mu úsměv dokonale ztuhnul. „Jsou ještě další zvláštnosti?" optal se král nyní vážně. 

„Ano, Výsosti. Několik. Například celou dobu ani na chvíli nespal a nekrvácí." Ludvíkova hlava poklesla kupředu. 

„Co?" 

„Stále bdí a neztratil ani kapku krve, Výsosti. A to při každém našem pokusu jej eliminovat. Krom toho oheň na něj nemá vůbec žádný vliv. Hranice byla jedním z našich prvních pokusů." 

„A tomu mám jako věřit?" obořil se na něj král a prudce vstal. Ministr o krok ustoupil vzad.

„Vždy když se jej pokusíme odstranit, tak se stane naprosto nekontrolovatelným. Jeho síla je překvapující. Ztrácíme kvůli tomu další a další muže, Výsosti. Uklidní se vždy až poté, co se napije krve. Pak s ním je i řeč a někdy bývá relativně poddajný." Král vykročil od stolu a zastavil se u rozměrného okna, které ze dvou stran obestupovaly rozevřené bílo zlaté okenice.

„Takže když se mu pokusíte ublížit, tak se začne chovat jako divé a hladové zvíře. Ale pokud jej nakrmíte, tak se vrací k lidskému chování? Dobře. Tak se k němu chovejte jako k člověku. Dejte mu i lidské ubytování, krmte ho a hlavně hlídejte. Nesmí za žádnou cenu uniknout. Mému bratru řekněte, že už je po smrti a proboha dejte pozor, ať si něco neudělá. " V poslední větě se králův hlas nepatrně zachvěl a jakoby podlomil, ale bylo jisté, že by jakýkoliv takový dojem okamžitě popřel. Pootočil tvář ke straně a vystavil ji tak více slunečnímu svitu, který skrze skleněné tabule pronikal do pracovny. „Co s ním udělat dál si zatím nechám projít hlavou," uzavřel poklesem hlasu.  Za jeho zády se Colbert příslušně poklonil.

„Můžete jít. Cestou zavolejte rytíře," přikázal král stále stojící zády k ministrovi. 

„Samozřejmě, Vaše Výsosti." Colbert se opět poklonil a několika kroky odcouval ke dveřím, na které krátce zaškrábal. Kdosi za nimi otevřel a dal mu možnost zmizet na chodbě. Netrvalo to dlouho a Ludvík za sebou zaslechl další kroky, ale hned se neohlédl. Bylo mu jasné, že se ten někdo zrovna uklání.

„Vaše Výsosti." Následovalo naprosto nezbytné oslovení. Nejprve se Ludvíkovi přes tvář přehnal znechucený výraz, který ovšem příslušný předvolaný neměl šanci zahlédnout. Když se stále s rukama za zády král otočil do nitra místnosti, tak byla ovšem jeho tvář stejně tak neutrální jako vlastně neustále.

„Vítejte monsieure de Lorreine-Armagnac. Věřím, že pro vás mé pozvání bylo jistým překvapením." Vyslovil král vlastně vlídně k mladému a od zřetelně velmi pohlednému muži stojícímu před ním v jemu naprosto typickém postoji s levou nohou částečně předkročenou a s bradou zdviženou v sebejistě rovném držení těla. Oděný byl pochopitelně v perfektně padnoucím a podle poslední módy šitém oděvu tmavě zelené barvy. Vskutku líbezně vyhlížející hladce oholenou tvář plavá alónžová paruka jen dokreslovala.

 „To ano, Vaše Výsosti. Již jsem nedoufal, že se do zdí Versailles kdy znovu podívám." Zdvihl ten někdo pravici, která držela jemný, bílý, vyšívaný kapesníček. "Samozřejmě velmi děkuji za toto milé překvapení." Hned poté se o něco hlouběji králi opět poklonil.

„Dal jsem vás vykázat pro vaši oblibu v mužích a bujarých nestoudných večírcích. Podle mých informací jste s nimi přeci jen tak docela nepřestal, jak jsem vám přikázal. Je to tak?" Mladík zaváhal a na té jeho dokonalé tváři se rozlil výraz čirého strachu. 

„Já, Výsosti, já," rozkoktal se, ale zdvižením pravice panovníka byl umlčen a okamžitě zavřel ústa. Ludvík opět onu ruku založil za záda.

„Ale to je nyní nedůležité. Jste tady proto, že potřebuji velmi nutně vaši pomoc." První reakce mladíka stojícího před pracovním královským stolem bylo neskrývané překvapení. 

„S čímkoliv, Výsosti. Bude mi ctí." Hlas mu přeskočil, ale hned poté se vrátil do své klasické pozice.

Král mu vykročil vstříc a zastavil se v jisté společensky únosné vzdálenosti, která ovšem tak jako tak stejně rytíře bez příkras zneklidňovala. „Můj bratr vás v minulosti několikrát odmítl, je to tak?" zeslabil Ludvík hlas a odpovědí mu bylo krátké a velmi neochotné přikývnutí. „Poslední Filipův milenec zemřel před velmi krátkou dobou na neštovice," pokračoval král dál.

„Ach, chudáček Filip," uniklo rytíři samovolně, jak se zřetelně vyděsil. 

„Máme strach, aby si nesáhl na život," dodal k tomu Ludvík. Rytíř se prudce nadechl, dech zastavil a zřetelně o odstín zbledl. 

„Ach to ne, to ne," zděsil se zdvořan bez příkras.

„Toto je i důvod, proč jste tady. Tímto vám svěřuji svého bratra. Máte za úkol dostat se do jeho přízně. Ano, přesně takto se dostat do jeho přízně!" zdůraznil druhou větou cosi nevysloveného, ale co bylo jasně nasnadě. Rytířovi rozpaky se změnily v čirý šok a pak zaujetí s částečným přikloněním hlavy k pravému rameni.

„Budete s ním, budete se ho držet kam se pohne a postaráte se o něj. Pěstujte umění, módu, buďte výstřední, jezděte na lovy. Co jen bude třeba. Tady ve Versailles a nebo jinde. Prozatím jsou vaše zdroje neomezené. Jen zůstaňte v mém dosahu a zbytečně to nepřehánějte s obscénností. Vraťte mu chuť do života. Přijímáte, monsieure?" vystoupal spolu s tou otázkou vzhůru Ludvík i se svým obočím a nechal proznít napjaté a šokované ticho, které mezi nimi po tomto příkazu zavládlo.

Rytíř na krále nejdříve dlouhé vteřiny zíral. Ústa měl stažená do nevysloveného písmene O. Pak se zhluboka nadechl. „Je na tom hodně zle?" Ludvík velmi zvolna přikývl. „Udělám co bude třeba Výsosti." Konečně rytíř králův příkaz skutečně přijal a pak o krok ustoupil, aby se přesně naučeným způsobem potřetí poklonil. Král k němu jen shlédl. Otočil se a po dvou krocích se usadil zpět ke stolu.

„Dobře. Tak tedy běžte a konejte. Cestou zavolejte někoho dalšího, kdo je na řadě," uzavřel král i tuto audienci a zdvihl onu listinu, která již dlouho čekala na své vyřízení. Rytíř se ještě naposledy poklonil a odcouval ke dveřím, kde podobně jako ministr před chvíli na jejich povrch zaškrábal a po jejich otevření stejně jako on opustil Královskou pracovnu.