Anotace: Tímto uveřejňuji poslední hotovou kapitolu. Další budou přibývat, jak je dále budu stíhat psát.

Sbírka: Algol - Na křídlech Azraela

 

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

 

Místo: Las Angeles, Nevada, USA
Čas: někdy v budoucnosti

 

Opojení – tímto slovem by se dalo nazvat sladce intenzivní uvolnění, které mezi nimi panovalo. Nebylo třeba ani žádných slov. Cítil jeho dech, který mu periodicky dopadal na kůži hrdla, když mu spočíval v náručí. Každou částí svého já vnímal hřejivost, dokonalý klid i fyzické nasycení se jejich vzájemností. Špičkami prstů mu bloudil pod pokrývkou po extaticky hladké kůži na bedrech. Milenec mu s naprostou přirozeností přiléhal k boku s hlavou uloženou mu na rameni a levou dlaní spočívající na středu Filipova hrudníku, kde tomu doteku vstříc pozvolna odbíjelo i jeho srdce.

Vše se zdálo dokonalé – a to bez ohledu na fakt, že tento byt jednoduše neměl rád. Byl až příliš exterristicky prázdný, podivně neosobní a hlavně nepůsobil v žádném slova smyslu dojmem domova. V jisté sterilitě příliš mnoha prostoru si zde Filip připadal spíš ztracený a ani transparentní strop nad nimi tomu všemu nepřidával na příjemnosti. Sebastién si ovšem zatím nedal ani jednou říci a vždy skončili zde. Do jisté míry to chápal. Jak snadno ty začneš jen tak někomu věřit? Optal se v myšlenkách sám sebe.

V leže na zádech vzhlížel k nespočtu hvězd, které jako by na ně dohlížely z dob těžko říci jak vzdálených. Přímo ve středu oblohy s podobností hluboké ráně vše protínala vlastní domovská galaxie v objetí jemně poblikávající záplavy světelných bodů více než pozvolna vířící hloubky postupující noci. Jen měsíc zůstával ukrytý ve svém novu.

„Dnes nebudeš spát?" Sebastiénův hlas jej trochu vyrušil z rozjímání.

„Nevím. Zatím asi nechci," odpověděl mu tiše a znovu se odmlčel aniž by odvrátil pohled od výjevu nad jejich hlavami. „Věřil bys tomu, že svého času většina lidí v rozvinuté části světa ani jednou takový pohled nezažila?" Cítil, jak se Sebastiénova hlava pohnula nejspíš také při vzhlédnutí.

„Ano. Bylo to kvůli světelnému smogu. Několik generací," přitakal milenec polohlasně. „Dnes je to ale mnohem lepší. Bude to asi tou bariérou nad městem. Jak že jí to říkáte?" vystoupala Sebastiénovi intonace hlasu v otázce.

„HEPA," odvětil Filip okamžitě, „nebo také HEPAsféra, ale to se moc nepoužívá." Mělce se k tomu nadechl. „ Jedna z mnoha jejích funkcí je i filtrace světelného smogu," vyslovil evidentně ze školy naučeným způsobem.

„To je fascinující," zašeptal Sebastién a Filip se ohlédl k jeho profilu tváře stále zaměřené vzhůru k obloze.

„Nejspíš." Prostě se musel pousmát. Občas jej až zarážely Sebastiénovi rozsáhlé znalosti ledasčeho. Poprvé u něj měl tu čest vidět nepokrytý úžas nad něčím, co pro něj bylo nové.

„Je to energetické pole nastavené v inverzním rozsahu frekvenční neutralizace vůči převážně CRI osvětlení megaměsta. Proto můžeme vidět nebe takové, jaké je," pokračoval Filip dál v jedné ze základních znalostí již malých dětí žijících v Las Angeles. Sebastién se pod tělem podepřel v pokrčení pravice a tím se nad ním částečně naklonil.

Pohlédl mu do očí, ale nepřerušoval jej. Na úzkých rtech se mu usídlil jemný úsměv. Filip si velmi zřetelně vzpomínal na to, jak právě cosi taktového Sebastiénovi tak zoufale scházelo v době, kdy do Las Angeles přiletěl. Jak sladké bylo vychutnávat tuto změnu. Naděje že k tomu dopomohlo i to, co se mezi nimi začínalo teprve rozvíjet, byla na tom všem ještě lahodnější.

„Spolu s tím odděluje HEPA mikroklima vnitřní biosféry a z vnějšího pouštního vzduchu především v nočních hodinách extrahuje vodní páry, které jsou pak zachycovány ve třiceti osmi budovách hydrokondenzátorů pravidelně rozmístěných kolem celé kopulovité bariéry nad městem. Kapalná a vyčištěná voda je posléze svedena podzemní potrubní soustavou do hydrorezervoárů v blízkosti těch energetických. Odsud se napájí celé město a především zástavbová teraformace. Je to uzavřený cyklus, který zahrnuje i recyklaci nejen vody a zpětnou kondenzaci vnitro biosférických vodních par. HEPA napomáhá i filtraci vzduchu a především snížení vlivu vnějšího klima na to vnitřní. Co si budeme říkat? Jsme uprostřed pouště," ukončil Filip svůj krátký výklad.

„Ano. Skutečně fascinující," zopakoval Sebastién nyní se širokým úsměvem těsně před tím, než se sklonil a vtiskl Filipovi dlouhý jemný polibek na rty představující neslovné poděkování za cosi, co mu právě objasnil. Vzápětí se docela zvolna vrátil do původní pozice, která podle všeho byla pro oba více než pohodlná. Pootočil tvář více k Filipovu rameni a zavřel oči.

„Nač myslíš?" Nedokázal si Filip tu zvědavost odpustit. Však se jeho mysl neustále až samovolně obracela k jisté věci a to byl vlastně důvod, proč bez ohledu na značnou fyzickou únavu neusnul tak, jako všechny minulé noci.

„Na nic. Vnímám jen tebe," ujistil jej milenec důvěrně ztišeným hlasem, aniž by byl ochotný se jakkoliv pohnout. Zavládlo mezi nimi ticho čeřené jen dvojím oddechováním. Vlastně začínal mít dojem, že Sebastién usíná. Když však promluvil, tak nebylo v jeho intonaci po ničem takovém ani pamatky.

„Co tě trápí?" optal se Sebastién naprosto nečekaně, až jej tím jako velmi často překvapil.

„Jde o Tonnyho," odvětil zcela po pravdě a tím způsobil, že k němu milenec opět vzhlédl.

„Myslíš na jiného muže? Teď a tady se mnou a po všem co j..."

„Ne," zarazil jej Filip okamžitě a shlédl k náhle pobouřené Sebastiénově tváři. „Tonny je kamarád. Navíc je ženatý heterák a má malou dceru," chvatně objasnil celou situaci, protože si okamžitě uvědomil, jak špatně to vyznělo.

„Ach tak. Přátelé jsou důležití. Kdy jej poznám?" Vzdor jisté dávce smutku ze ztráty nejlepšího kamaráda Filipa tato otázka potěšila a současně rozlítostnila o to více vzhledem k celé situaci.

„Nikdy," dopadla jeho intonace s jasným prozněním definitivnosti.

„Proč ne? Něco se mu stalo?" Další z otázek, které se daly očekávat, jíž ovšem následovalo opět nejprve mlčení a návrat Filipovi pozornosti k obloze.

„Ne. Ano. Právě teď je ve stázi a spolu se svou rodinou letí již půl třetího roku na Proximu. Pokud se nic nestane, tak jejich cesta potrvá ještě dalších dvanáct let. Čeká je nový život na čerstvě teraformované planetě. A jak se tu dívám nahoru, tak si říkám, kde v té záplavě prázdnoty teď asi může být a jak daleko a kde září ta hvězda, ke které míří," konečně vyslovil to, co mu dnešního večera nedalo do této chvíle usnout. Sebastién si v jeho náručí povzdechl.

„Proxima Centauri je součástí souhvězdí Jižního kříže. Odsud ho neuvidíš. Musel bys na jižní polokouli, Filipe." Víčka mu prudce poklesla. Dlouze nosem vydechl a nepatrně se zachmuřil, což mu bylo jasné, že Sebastiénovi neujde. Hned poté ucítil, jak se jeho nahé tělo pohnulo a posunulo o kousek výše.

Nemusel se ani dívat, aby mu bylo jasné, že se nad ním nyní sklání v obestupu obou předloktí po stranách Filipovy hlavy. Nebylo nutné otevírat oči. Proč vpouštět nehostinnou realitu do vnitřního vesmíru naplněného po okraj přítomností tak dlouho postrádaného a dnes konečně přítomného milence?

„Podívej se na mě." Na přímou a velmi něžně vyslovenou výzvu ovšem nedokázal ihned reagovat, protože vzdor důvěrnosti mezi nimi bylo toto čímsi, čemu se i sám odmítal podívat do tváře. Zjištění, že nemá šanci ani zahlédnout hvězdný systém, kam loď s Tonnym a jeho rodinou míří, byla přímo zdrcující. Jako by tím taková ztráta byla o to více umocněna a začala zvolna vzlínat po jeho já čirou slaností smutku vstříc zatím stále zavřeným očím.

„No tak," dodal k tomu Sebastién identicky a to jej konečně přimělo uposlechnout bez ohledu na jistou rozmazanost celého zorného pole v důsledku uvolňování zármutku. Paradoxně Filipovi uniklo krátké zasmání a hlavu znovu odvrátil ke straně.

„Připadám si jako strašný slaboch. Neustále před tebou brečím," uchechtnul se ve své naprosto marné snaze zastavit citové hnutí, které si ovšem jako prve v kanceláři nechtělo nechat říci.

„Mít slabost neznamená být slabochem. Často je tomu právě naopak," vyslovoval Sebastién pozvolna způsobem, kterým se jej nepochybně snažil alespoň trochu uklidnit. „Je naprosto přirozené truchlit po ztrátě přítele," dodal k tomu polohlasně a tím jako by tnul do živého.

Vnitřní Filipův vesmír se přímo otřásl pod slovem „truchlit", protože bylo právě tak přesné, jako i nesnesitelně znělo. Ano, teď a tady si uvědomil, že ačkoliv Tonny spí a letí vesmírem, tak pro něj osobně je mrtvý. Již se nikdy neuvidí, nedozví se ani to, jestli v pořádku doletěli a je právě tak ztracený, jako by místo spočívání v kryokóji bylo jeho tělo po vyhasnutí všech životních funkční rozloženo v tanatorecyklátoru.

Prudký náraz tohoto uvědomění do Filipovi mysli byl tak silný, až jej přímo sevřelo železným stiskem zamrazení z pochopení této naprosté pravdivosti. Ani fyzická přítomnost Sebastiénova nahého těla důvěrně přiléhajícího k jeho, ani vjem jemných doteků milencových prstů ve vlasech to nijak nedokázalo zmírnit. Navenek se vše projevilo ovšem jen slabším zachvěním s pevně semknutými rty v tlumeném vzlyku a několika prudkými tvrdohlavě skanulými kapkami slanosti. Nech toho, ty idiote. Zanadával v duchu sám sobě s momentální silnou dávkou sebenenávisti a dojmu jisté formy selhání.

„V každém případě by tvému kamarádovi opravdu mnoho lidí velmi závidělo. Uvidí za pár let na vlastní oči docela nové slunce na stejně tak nové planetě. Kolik generací o něčem takovém snilo? A pro něj se to stane za pouhých pár let spánku skutečností." Teprve to dokázalo Filipa přimět k tomu, aby na Sebastiéna opět podíval a tentokrát neuhýbal bez ohledu na to, že tím odkrývá daleko více z právě slabostí, než kdy byl ochotný komukoliv jen tak dát znát.

„Ano, naprosto určitě. Požadavky na autenticitu a čistotu genetického kódu jsou tak přísné, že je to jako vyhrát v loterii," odpověděl mu, byť i sám slyšel v intonaci vlastního hlasu stále ještě probíhající pohnutí znějící jeho vnitřním vesmírem podobností nepříjemnému a táhle statickému tónu.

„A co teprve technologie mezihvězdných letů?" Krátké Sebastiénovo vydechnutí jasně naznačilo nepochybnou fascinaci tímto tématem. „Zajímal ses někdy o teorii relativity?" povytáhl k tomu obočí, ale odpovědí mu bylo jen krátké Filipovo kroucení hlavou.

„Podle speciální teorie relativity pokud se těleso pohybuje ve vakuu rychlostí blízkou rychlostí světla, tak se jeho délka vůči pozorovateli v klidovém stavu zkracuje. Samozřejmě nic ve vesmíru není docela v klidu. Jen naše planeta letí prostorem po oběžné dráze průměrně rychlostí více než sto sedm tisíc kilometrů za hodinu." Sebastién se svezl kousek ke straně a podepřel si levou rukou hlavu v lehu na boku. Filip se pootočil do zrcadlové pozice. Krom toho jej nepřerušoval a jen pozoroval jemné tahy vykreslující tak mladě vyhlížející tvář teď a tady ostře kontrastující se vším, co evidentně patřilo k té nepřeberné a rozličné záplavě jeho znalostí.

„Tomuto zkrácení se říká Lorentzova kontrakce. Například pokud bys letěl devadesáti procentní rychlostí světla, tak by se tvá hmota těla zkrátila na polovinu." Poprvé Sebastiéna něco přerušilo a tím čímsi bylo krátké Filipovo zasmání.

„To bych asi moc nepřežil," teď vystoupalo obočí jemu a s obdobností se tomu musel evidentně zasmát i Sebastién, když mu palcem setřel stopu slzy z tváře.

„Zcela určitě. Taky se dlouho mělo za to, že je právě tato kontrakce nepřekonatelnou překážkou pro rychlé mezihvězdné lety. A přitom se dnes již nikdy nediví, že se takto lítá pořád." Před Filipovými zraky se rozehrál milencův podmanivý úsměv, pro který by byl schopen prolít poslední kapku krve a při jediné slze zabíjet. Nikdy si nedokázal představit, že by kdy dokázal někoho milovat až takto autodestrukčním způsobem.

„Podle toho co jsem v jistých zdrojích četl, tak by teď tvůj kamarád měl letět rychlostí myslím šedesáti tří astronomických jednotek za rok. To je obrovská rychlost. Víš, co je to astronomická jednotka?"

„Samozřejmě. Vzdálenost mezi Zemí a Sluncem. Jen nevím přesně kolik to je," odpověděl okamžitě.

„Sto čtyřicet devět celých šest milionů kilometrů," vyslovil Sebastién zcela sebejistě. Pro sebe tak typickým způsobem velmi jemně nehty pravice přešel po směru růstu Filipových vousů na tváři, které mu od ranního holení stačily opět poporůst.

Nebylo těžké si i bez ptaní všimnout, jak se Sebastiénovi na Filipovi toto nyní poněkud ostré strniště líbí. Vždyť jeho vlastní tvář byla vždy dokonale hladká. Modifikace eliminace nežádoucího fyzického ochlupení byla v současné době v lidské populaci tak častá, že se nad tím Filip ani nepozastavil. Nikdy nepatřil mezi rasisty. Vědomí, je je jeho milenec mód, mu bylo naprosto ukradené.

„Po Stručné historii času od Hawkinga byl Manuál mezihvězdné dynamiky a kinematiky od Anila Kumara Varmy nejlepším vědeckým pojednáním z oblasti fyzikálních věd, které se mi dostalo do rukou. Četls to?"

„Ne," vydechl Filip se zřetelnou fascinací. Ani si nevšiml, jak se tím jeho mysl dokázala odpoutat od vědomí ztráty.

„Tato problematika je samozřejmě velmi komplikovaná a jsou v této knize pasáže, které jsem tak docela pochopit nedokázal. Je to i těžké několika slovy vysvětlit. Pokud se objekt pohybuje ve vakuu takovou rychlostí, aby jeho zkrácení nepřesáhlo čtyři procenta vůči pozorovateli v klidovém stavu, tak v kombinaci s kryostází a obklopení třífázově směrovaného kvantově laděného fotonového pole je možné živý organismus přepravovat rychlostí až žádná celá třicet jedna světelného roku za časový úsek rovný jednomu roku pozemskému." vyslovoval naprosto jistě způsobem, jako kdyby kdesi za Filipovými zády tento text předčítal.

„Je neuvěřitelné, že v obklopení energií samotného světla nebo-li fotonů, které nemají žádnou klidovou hmotnost, lze neutralizovat negativní působení Lorentzova faktoru. Ten se váže k hmotě, která klidovou hmotnost samozřejmě má a pokud je zastavena tak existuje dál. Kdežto světlo pokud zastavíš, tak zmizí jako by nikdy nebylo." Sebastiénovi oči stále ulpívaly kdesi daleko za Filipem.

„Přeci jen i kvůli tomu není ani možné, aby byl foton pohlcen černou dírou. Jen nepředstavitelnou rychlostí rotuje na hranici události. Všechno, co je totiž vtaženo dovnitř, tak se musí nejprve na této hranici zastavit. Platí to i pro čas. Ten netvoří částice. Fotony částice jsou, ale ty se nezastaví. Nedává to smysl."

Filip jej slýchal mluvit o mnoha věcech. Dokázalo být skutečně strhující sledovat sled milencových myšlenek. Nyní však pod tíhou dojmů z původního tématu stran ztráty Tonnyho začínal mít strach.

„Slib mi, že mě neopustíš," nechal nahlas zaznít myšlenku, která se mu obrovskou silou nutila na rty. Nebýval považován za hlupáka. Teď ovšem jasně cítil, že jsou oblasti, kde mu nikdy stíhat nebude.

„Cože?" Trhnul s sebou plavovlasý mladík.

„Jestli mě opustíš, tak zemřu," dodal Filip k tomu. Silné citové hnutí před chvílí, kdy si konečně přiznal, že cítí více než hlubokou ztrátu kvůli Tonnymu, bylo vlastně ničím vůči možnosti, že by mohl být jednou Sebastiénem opuštěn. Tolik let žil nevědomky v hluboké prázdnotě, jíž jejich setkání konečně učinilo přítrž. Ačkoliv ani nevěřil, že by mezi nimi cokoliv mohlo být a vše se jevilo naprosto proti této možnosti, tak tu nyní spolu leželi nazí jako každého večera po více než dva úžasné týdny. Jak nesnesitelná byla jen ta představa, že by jej ztratil a byl nucený žít dál bez něj?

„Filipe," pronesl Sebastién lahodným způsobem. Jemně se usmál. Posunul blíže. Pohladil jej dlaní po tváři, kdy ten dotek nechal doznít v mírném rozestupu prstů až k bradě a palcem mu přešel posléze po spodním rtu. Hned poté rukou klesl k jeho, s níž propletl prsty. „Jak bych tě mohl opustit, když tě miluji?" Mluvil velmi tiše, jako by je někdo mohl poslouchat, byť tu byli docela sami.

Filip se zachvěl dalším a daleko silnějším otřesem vnitřního vesmíru. Zalapal po vzduchu a hlavou klesl na nataženou paži pod ní. Zachvátila jej jistá závrať přecházející v čirý úžas nad tím, co bylo proneseno. 

„Jako já tebe – šíleně, od první chvíle..." odvětil s identickou silou či spíš slabostí důvěrnosti. „Nevěřil bych, že to povíš tak brzy," dodal ještě k tomu. Sebastién se opět usmál s krátkým výdechem nesoucím jistý díl dojmu smíchu.

„Lidský život je prchavý. Nač čekat?" zašeptal, když jej tlakem těla přiměl znovu se obrátit na záda a tím získal jen krátkou i tak převahu, jíž si stejně Filip tak jako tak brzy vezme opět zpět. Jen na stropě ve středu rozměrné místnosti zhasla nenápadná červená kontrolka detektoru kouře.

***

Do prstů levice uchopil nevelký rámeček s tenkým stříbrným okrajem, který stál na jedné z polic knihovny. Již jen svým umístěním v samotném středu všech nepřeberných titulů rozličných historických románů, odborných publikací a samozřejmě i několika encyklopedií bylo jasné, jak velký význam zrovna tento obrázek pro Filipa má. Zdvihl jej tedy velmi opatrně a stejně tak jemně přidržel v rukou při shlížení k výjevu v něm.

Na v této době nezvyklé a evidentně pravé fotografii oddělené od skutečnosti tenkou skleněnou bariérou se mu naskýtal pohled na zhruba osmiletou dívku oblečenou do bílého baletního trikotu s lehounce působící tutu sukní kolem pasu jak zrovna v pozici Arabesque zvedá levou nožku vysoko vzhůru vzad a v širokém rozpažení rukou tu pravou pozvedá o kousek výše. Ve své štíhlosti jako by se přímo vznášela v postoji na pravé špičce v taktéž bělostných piškotách. Plavé vlasy měla pevně stažené do uzlu na zátylku hlavy a na tváři ji pohrával právě tak přívětivý úsměv, který k ní patříval.

„To je Lorreine," vyslovil za ním Filip, kterého si ve svém zamyšlení ani nevšiml, „má sestra." Jeho hlas se o pár kroků přiblížil. Sebastiénem se prohnala vlna lítosti nad tak krutým osudem kohosi takto nevinného. Ne, osobně ji samozřejmě neznal. Vždy se snažil od potomků rodu svého Filipa držet pokud možno dál, ale zrovna na tomto vystoupení tehdy byl. Stál skrytý v zadních částech hlediště nepoznaný a nezvaný, i tak nadšený nepochybným tanečním talentem té křehké dívenky. O to více jej zasáhlo to, co se s ní posléze dělo a jak to skončilo.

„Nevěděl jsem, že máš sestru," otevřeně zalhal a postavil rámeček zpět na původní místo. I tak dívce ve stříbřitém vězení zastavené v čase v průběhu svého prvního a posledního velkého vystoupení věnoval ještě jeden dlouhý pohled.

„Vlastně ne. Nemám na ni ani žádné vzpomínky. Když otec pořídil tuto fotografii, tak jsem byl ještě příliš malý. Bylo mi několik týdnů. Odešla když mi byly dva roky," pronesl Filip cosi, co Sebastién velmi dobře věděl. V tomto světě se dělo opravdu nemálo nehezkých věcí, které se daly těžko pochopit. Jednou z nich byl i osud malé a talentované Lorreine.

Ucítil kolem pasu Filipovu ruku, když k němu přistoupil a musel se ovládnout, aby se mu lítost nepromítla do výrazu tváře, jíž na něj obrátil. Podíval se mu do očí a sám v nich viděl to, co nyní jitřilo jeho vlastní nitro.

„Znám ji jen z vyprávění otce. Prý byla nadšená, když jsem se narodil a od začátku říkala, že se o mě postará, protože to je její úkol. Je dost kruté, že jsem neměl tu čest ji ani trochu znát," pokračoval Filip dál a Sebastén jej nepřerušoval. Jen se dvěma krůčky otočil k milenci čelem. Ten se však díval na obrázek.

„Zdolala ji Leukémie. Léčila se zhruba dva roky. A když pak..." Filip se na okamžik odmlčel. „Máma to nezvládla. Většinu mého dětství strávila po různých psychiatrických léčebnách. Doma se objevila jen krátce v době, kdy se jí udělalo trochu lépe a pak šla zase zpátky." Konečně se na něj podíval a Sebastién nemohl nic jiného než jej prsty pohladit po tváři. „Skončila to sama, když mi bylo třináct." Uzavřel své vyprávění.

Ano, na toto si samozřejmě Sebastién vzpomínal velmi jasně. Bylo to zlé období a ještě těžší bylo jen z dálky coby nevědomý přítel pozorovat, jak se hroutí i zbytek jejich rodiny. Ani galerie to neměla v té době lehké, protože tehdejšího ředitele taková ohromná ztráta dokonale zdrtila. A Filip? Ten zůstal zcela a jen v péči virtuálních inteligencí, které na něj naštěstí dokázaly dohlížet. Tehdy měl Sebastién svázané ruce a navíc vlastní záležitosti k řešení. Nemohl udělat nic víc než jen zkusit darovat galerii několik obrazů. Alespoň to pomohlo zvýšit dostatečně návštěvnost. Filipův otec už ovšem nikdy takový jako dříve nebyl.

„Chyběli ti sourozenci?" Ta otázka se nabízela a tak ji nechal Sebastién zaznít nahlas.

„Chyběla mi ona. Vždy jsem měl pocit, že prostě v mém světě schází. Nepamatuji si ji, i tak... Těžko se to vysvětluje. Vždy jsem vnitřně cítil, že měla být se mnou. Je mi líto, že mě musela opustit tak záhy." Filip si dlouze vydechl a značně se zachmuřil, když mu hlava klesla níže.

„Dnes jsem s tebou já," zašeptal k němu Sebastién a tím jej přiměl, aby se mu podíval do očí. Mohl mu odpovědět na úsměv pouze úsměvem, když si jej jako často uzavíral Filip v náručí.

***

„Jsem fakt na toho jeho novýho kluka dost zvědavá. Podívej se na něj, je úplně mimo," šeptala s úsměvem Rebecca vstříc vedle ní stojící Hannah. Červeně kostkovaná flanelová košile jí volně spadala na světle šedou silnou látku domácích a pohodlných tepláků. U kuchyňské linky stála jako tak často bosa. „Kdo by kdy řekl, že zrovna našemu Filipovi někdo až takhle zamotá hlavu?" Trochu více se přiklonila vstříc Hannah.

Její kůže byla z velké části pokryta tetováním velmi složitého a střídmě barevného květinového vzoru. Probleskoval pod tmavě zeleným nátělníkem s hlubším véčkovým výstřihem a i pod bílými kraťásky dosahujícími jí vysoko nad horní polovinu stehen. Spleť jí klesala po nohou až ke kotníkům i po levé paži s ukončením stočenými a olistěnými šlahouny. Výjimku v tom všem tvořilo jen její hrdlo a samotná tvář. Kolem pravice se jí dále po celé délce paže ovíjelo v objetí květeny široké černomodré hadovité tělo, končící právě hadí hlavou s otevřenou tlamou a odhalenými zuby kousek nad palcem na hřbetu zápěstí. Nebylo divu, že o těle své partnerky čas od času Rebecca mluvila jako o zahradě.

„Tak to snad můžeme být rády. Byly doby, kdy jsem o něj měla strach. Jako třeba tehdy, kdy si jen tak vyjel do pouště a nevrátil se celý den." Obrátila Hannah hlavu zdobenou třímilimetrovým sestřihem do běla barvených vlasů k Rebecce po své levici. Postavou oproti ní byla o něco menší a trochu oblejších tvarů. I tak si pohledností s dívkou trhající salátové listy do široké skleněné mísy nezavdala. Reb se jí zadívala do heterochromických očí – pravého velmi světle modrého a levého tmavohnědého.

„To naprosto bez debat," šeptla Hannah. Reb mezi tím prsty obou rukou promíchala salátové listy s krájenými rajčaty, pěti barvami paprik, okurkami a tyrkysovými olivami. 

„Při tom, co mi napsal, tak jsem si myslela, že ho drony najdou za pár dní někde... Ach bože. Nechci na to vzpomínat." Povzdechla si tmavovláska. Z malého bílého talířku zdvihla kvadraticky tvarovaný objekt kultivované lososovité tkáně a začala jej po kouscích drobit do salátu. Na hrnci klapla poklice a vařečka si nalezla místo na o něco větším talířku vedle plotny.

„Neboj. Už to bude dobrý. To je vidět," Vetkla Hannah důvěrným způsobem pramen vlasů za Rebecchino ucho, kdy jí na prostředníku pravé ruky probleskl černý o něco širší prsten. Bedlivý pozorovatel by nepochybně zaznamenal stejný na identickém místě u Rebeccy. Obě se ohlédly za sebe do nitra obývacího pokoje. Při pravé straně kousek od sedací soupravy stál již více než půl hodiny Filip u okna. Opíral se předloktím pravice o stěnu vedle jeho výřezu. Ukazovákem si diagonálně přes rty částečně skrýval poněkud nepřítomný úsměv. Slyšel je, samozřejmě, ale vlastně mu bylo jedno. Myšlenkami byl někde docela jinde.

Mohl by jej líbat stále znovu. Sebastién se nad ní skláněl v té pozici, kterou si dnes vymínil na oplátku za splnění Filipova přání, aby tentokrát zůstali u něj v bytě. Uložený na zádech na sedačce v obýváku mu nechával volnou ruku právě tak, jak mu to koneckonců slíbil.

Silné napětí očekávání protnula prvotní vlna vzrušení, když se Sebastiénovy rty jemně dotkly v oblasti Filipových žeber v levé části hrudníku. Zanechaly za sebou horkostí dýchající ozvěnu zopakovanou identický o malý kousek níže.

Cítil, jak na muže o něco drobnější dlaň sklouzla od jeho ramene dolů přes oblast srdce i břicha a našla si své místo pod pasem. Tiše vzdychl. Přes tmavomodrou bavlněnou látku jediného kusu ošacení ucítil dotek zkoumající tuhost důsledku tohoto provokování. Zachvátil jej neklid a potřeba vnímat chuť Sebastiénovi kůže. Pokusil se zvednout. Protitlak natažené milencovi ruky jej však zastavil.

„Řekl jsem, zůstaň ležet!" Velitelský tón Filipa pobavil.

„To není zrovna spravedlivé," odpověděl mu se smíchem.

„Slíbil jsi," následovalo prosté konstatování zřetelně bez ochoty sebeméně slevit. Nezbývalo než poslechnout. Mohli jsme jít rovnou do ložnice – probleskla mu v mysli myšlenka, která byla ovšem zcela přehlušena dalším vědomím polibku pod pravou klíční kostí následovaným jejich celou plejádou mapujících mu hrudník.

Samovolně pravou rukou sevřel levé Sebastiénovo zápěstí natažené paže, jíž se po straně jeho těla nad ním podepíral. Tiše vzdechl při tom dráždění prsty pod pasem zesilované laskání rty a jazykem, jež mu padalo nesnesitelně pozvolna po břiše vstříc právě těmto místům.

Shlédl dolů. Jejich pohledy se střetly těsně předtím, než Sebastiénova brada až hravě přešla po zřetelně se rýsujícím obrysu známky Filipova vzrušení. Ani jeden z nich pohled nepřerušil i při dalším polibku, ale tentokrát z boku a právě na nejcitlivějším místě až zoufale odděleném bariérou bavlny.

Filip pootevřel rty a přerývaně skrze ně vdechl vzduch, aniž by dokázal oči odtrhnout od těch vzhlížejících k němu. Podobně jako tehdy v kanceláři jej zachvátil dojem naprosté kosternace a současně fascinace již jen tím pohledem. Jako by k němu vzhlížel dravec, který by jej dokázal bez mrknutí oka okamžitě zabít. Místo toho jej důvětně laskal rty i jazykem a dával mu najevo svou náklonnost tak sladce i děsivě blízko.

Byl to právě ten vnitřní nepochopitelný pocit rizika kombinovaný s opojností Sebastiénovi kůže, pevné konzistence osvaleného a štíhlého těla i vědomí absolutní potřeby jej fyzicky cítit a být v jeho přítomnosti, které vždy vyústily v tak dlouhé, prudké a opakované výbuchy chtíče mezi nimi. 

Prsty levé ruky jej jemně pohladil po vlasech nad pravým uchem. Vysloužil si tím další z milencových úsměvů. Ucítil stažení lemu spodků o kousek níže a následně se stal svědkem toho, jak Sebastiénova špička jazyka přešla po vrcholu jeho částečně odhaleného mužství. Břišní svaly se mu při tom napjaly a znovu s sebou škubnul, což způsobilo jen další milenců úsměv.

Konečně jeho horkostí tepající část byla propuštěno z bavlněného vězení. Volnosti si ovšem dlouho neužila, protože byla vzápětí pohlcena měkkostí milencových úst - a to po celé své délce až ke kořeni. Filip hlasitě zasténal, propnul se a pod tíhou toho pocitu pevně zavřel víčka spolu se zakloněním hlavy vzad. Jen vpletení svých prstů pravice v Sebastiéných vlasech při vjemu pohybu dolů a znovu vzhůru k jeho chtíčem naplněné mysli dorazilo až s nepatrným zpožděním.

„Je tady." Přiklonil se blíže ke sklu okna bytu svých kamarádek a úsměv se mu rozehrál do širokého. Hannah se tiše zasmála. Rebecca na ni ostře sykla, až se její partnerka chytila za pusu a chvatně se odvrátila. Popadla mísu se salátem a přenesla ji ke kovovému kruhovému stolu, na jehož matně šedé desce už dávno čekaly na černém prostírání bělostné lichoběžníkovité talíře spolu se stříbřitými příbory a dalším nádobím s ostatními chody. Vysoké vinné sklenice u každého místa byly vyrobeny z běleného a poloprůsvistného sklu podobného materiálu a se čtvercovou podstavou stoupající v rotaci do kruhového a nepatrně se rozevírajícího vrcholu nádoby.

Filip popošel několik kroků do hloubky místnosti. Částečně minul jako ve snách Rebeccu, která bedlivě pozorovala každý jeho pohyb. Však dokázal hledět jen k otevřeným dveřím na chodbu. Konečně se ozvaly dva rychle po sobě následující tóny zvonku, které se vzápětí zopakovaly.

„Jdu otevřít," křikla Hannah a ve svých plážových žabkách se rozběhla na chodbu. Během toho se před očima Filipa mihla další a tentokrát daleko kratší vize.

Cítil ono chvění útlého těla ve svém náručí, které se nad ním vzpínadlo. Jejich rty se téměř dotýkaly a prudké Sebastiénovi výdechy mu dopadaly na jeho s horkostí vypovídající o jeho právě proběhlém vyvrcholení. Nedalo se nic jiného než usmívat při vědomí toho, co se právě odehrálo. Usazený na sedačce stále plnil svůj slib, když nechal Sebastiénovi převahu. Díval se mu do přivřených světle šedých očí v objetí paží kolem krku a přitisknutí jejich těl k sobě.

„Že tobě to pořád tak jde?" zašeptal Filip Sebastiénovi do rtů, které se s výdechem roztáhly do širokého úsměvu.

„To je tvoje vina. Až moc tě chci," odvětil mu milenec roztouženě tak jako prve i on a Filipa zachvátil dojem dokonalosti tohoto okamžiku, který zatoužil, aby nikdy neskončil. Bylo to však jen chvilkové přání, které vzápětí odeznělo do ztracena, když se v jeho náručí štíhlé Sebastiénovo tělo opět pohnulo extaticky vlnivým způsobem.

„Jen doufám, že ten tvůj kluk má rád jehněčí. Ono to má trochu jinou chuť než běžně kultivované hovězí." Hlas Reb zněl poněkud nejistě, když se ohlédla ke stolu, kde v otevřeném kameninovém pekáči odpočívaly přesně tvarované obdélníkové kousky jehnečovité tkáně z kultivátoru. Spolu s nimi se zde zlatavě skvěla směs zeleniny. V taktéž skleněné míse vedle té se salátem pak spočívaly šťouchané brambory posypané jakousi zelenou bylinkou. Konečně kousek od nich bylo možné zahlédnout na podlouhém talíři nevelké a před chvíli dopečené bagetky.

„To vlastně ani nevím," slyšel Filip sám sebe. Ne, opravdu toho za ty tři týdny, kdy byli tak sladce spolu o Sebastiénovi moc nezjistil. Nebyl zrovna hovorný a nebo sdílný o své minulosti – na rozdíl od Filipa, který mu více než rád o sobě vyzvonil kde co. Ale copak by jej něco takového mohlo nyní zajímat? Důležité bylo jen to, že Sebastién je a je s ním. V poblouznění a naprosté zamilovanosti, jíž prozatím ani jednou Filip v takové intenzitě nezažil, v něm stále ještě doznívaly události minulého večera, který až do rána strávili u něj v bytě.

Již dávno otituloval původní Davidovo místo v posteli Sebastiénovým. A co víc - i dnes měli jít večer znovu právě tam. Filip tedy měl před sebou vyhlídku jejich opětovného milování a pak ranního společného probuzení v pro něj již jejich posteli a jednou snad společném bytě - byť na tuto nabídku bylo stále příliš brzy. 

Konečně se ve dveřích do místnosti objevil ten, na koho čekal. Původně měl i trochu obavy, aby vůbec Sebastién přišel. Nebyl zrovna společenský, ale naopak velmi silný introvert, který se raději začetl do nějaké knihy, než se někde na veřejnosti bavil. Ale nyní tu byl. Spolu s tím se i Filipovo já pohnulo samovolně vstříc právě tomu, který předával s omluvou přepravku se šesti lahvemi vína Hannah. Ta se jen zasmála a odpověděla mu cosi o nedůležitosti podávaného jídla, protože víno se hodí vždy. Snad by jeho milenec ještě něco více řekl, kdyby si jej Filip nechytil a jednoduše si nevzal dlouhý polibek, na který tu celou dobu vyčkával. Jen Reb s Han se na sebe kousek od nich pobaveně podívaly.

„Máš pravdu. Asi to už bude dobrý," šeptla Reb Hannah, která na ní ovšem znovu s úsměvem sykla.