Zpověď mezi řádky, 6

Anotace: 6. kapitola je o tom, co člověka dokáže sejmout.

Sbírka: Zpověď mezi řádky

...

Zřejmě se tato kapitola nehodí úplně do rubriky se zbytkem těchto textů, nicméně ji v ní ponechám, protože je součástí mého příběhu.

...

Moje maminka byla hodná a laskavá žena. Pocházela z malé jihočeské vísky a do šumavských lesů to měla cobydup. Byla lékařkou. Po studiích medicíny se usídlila v Praze, kde prošla lékařskou praxí a nakonec zakotvila u svého oboru – kardiologii. Vždy jí to ale táhlo zpátky do lesů a hor, často bývala přesycena atmosférou velkého města a vyrážela s přáteli na treky nejenom po českých horách, ale též do zahraničních velehor.

Táta byl původem Němec. Vystudoval architekturu, nicméně se tím neživil. Stejně jako maminka miloval přírodu, a jeho láska k horám byla tak silná, že se hory staly jeho životem. Táta byl horský vůdce. Často býval pryč na dlouhé týdny, ale když se vrátil, trávil se mnou a s maminkou každou volnou chvíli. Své rodiče jsem milovala a oni milovali mě.

Poznali se v Nepálu. Věřím na lásku na první pohled, proto mi nepřišlo tak těžké uvěřit i jejich lásce, která mezi nimi po krátkém setkání vzplála jako pochodeň. Plodem jejich lásky jsem byla já. Tátovi nezáleželo na tom, kde bude mít svou rodinu, neboť převážnou většinu času trávil stejně na cestách, a maminka se nechtěla vzdát Čech. Proto jsem žila a vyrůstala s rodiči v Praze. Často mě však brali do přírody a podnikali se mnou různé sportovní aktivity, což mám ráda dodnes.

Byl začátek března a já vyrážela na další zkoušku s kapelou. Maminka jela autem pro tátu na letiště, vracel se z treku z jihoamerických And, kde provázel skupinu turistů po vrcholcích i zákoutích těchto přenádherných hor. Proto jsem ze zkoušky tentokrát odcházela o něco dříve, strašně jsem se na tátu těšila – na jeho vyprávění z expedice i na jeho přítomnost jako takovou. K tomu mi na zkoušce neustále vyzváněl telefon – nějaké neznámé číslo (neznámá čísla jsem v té době zásadně nebrala), takže jsem si telefon vypnula.

Ještě, než jsem odešla, Richard se vytasil s koncertem, který sehnal. Čekala jsem nějaký malý pražský klub, kam by přišlo jenom pár kamarádů, a kde bych se mohla neprve trochu otrkat. Ale to ne. Můj první koncert bude za dva měsíce v Berlíně! Kluci byli nadšení, ale mě to trochu rozhodilo. Ucítila jsem v břiše motýlky. Richard mě však ujistil, že tam mnoho lidí nebude, že řekne jenom několika svým kamarádům a půjde o komornější vystoupení. Hodně lidí na neznámou kapelou prostě nepřijde. Docela mě to uklidnilo a vyrazila jsem domů.

Přede dveřmi bytového domu, ve kterém jsme bydleli, jsem spatřila muže a dvě ženy. Pozdravila jsem je a chtěla si odemknout dveře, když tu mě jedna z žen oslovila: „Promiňte, slečna Tribalová?“

„Ano, prosím?“ odpověděla jsem neznámé, „jak vám mohu pomoci?“

Nato se žena představila a představila i ty, kteří byli s ní. Ona byla dětskou psycholožkou pracující pro státní policii, muž byl též policista z dopravního inspektorátu a poslední žena z oddělení sociální péče.

„Zkoušeli jsme Vám volat, slečno Tribalová, ale nebrala jste telefon.“

Nevěděla, jsem, co si o tom mám myslet, proč by mi někdo takový chtěl volat?

„Slečno Tribalová, velice nás to mrzí,“ pokračovala, a to, co následně řekla, si nepředstavíte ani v tom nejhorším scénáři: „vaši rodiče měli tragickou dopravní nehodu.“

Jako by ve mně něco ztuhlo. „Kde... v jaké nemocnici…?“ koktala jsem.

„Vaši rodiče jsou po smrti.“  

Tu strašlivou větu slýchám doteď a občas mě budí ze spánku.

„…Kdybyste cokoli potřebovala…“

„…ráda bych se vámi co nejdříve setkala…“

„…potřebovali bychom, abyste identifikovala…“

„… je třeba vyřešit hodně věcí, slečno…“

„… můžeme vám doporučit právního zástupce kvůli pozůstalosti…“

„… psychologickou pomoc a podporu…“

„… zařídit ohledně pohřbu…“

„… máte nějaké příbuzné, které byste mohla kontaktovat…?“

Neměla jsem příbuzné. Maminka ani tatínek neměli sourozence a prarodiče mi zemřeli, když jsem byla ještě malá.

„Zvládnete to?“

Přikyvovala jsem, i když jsem pořádně nevěděla proč.

Sice jsem je poslouchala, ale vlastně pořádně neslyšela. Slyšela jsem je jako pod dekou, schovaná, než se všechno přežene. Viděla jsem je jako v mlze. Bylo to tak nečekané, tak rychlé. Bylo to tak absurdní. Moji rodiče přece nemohou jenom tak zemřít! Není přece možné, abych přišla domů a už je tam nikdy nepotkala. Není přece možné, abych s maminkou ani tatínkem už nikdy nemluvila, nikdy je neviděla. Bylo to tak neskutečné, že jsem ani nedokázala plakat. Myslím, že jsem v té chvíli ani nevěřila, že se to skutečně děje.

Nakonec odešli.

Prázdný byt. V myčce nádobí z oběda. Jako bych měla každou chvíli uslyšet, jak maminka volá: „Lení, pojď mi pomoct uklidit nádobí…“

Pusto a prázdno. Venku padala tma a stejná tma byla u nás doma. Tma a ticho. Začala jsem si uvědomovat samotu, která na mě padala. To naprosté ticho, občas přerušované zvuky aut v ulici, mě tížilo a dusilo. Začalo mi být zle. Strašně zle.

Bylo někdy hluboko v noci, nebo spíš už k ránu. Nemohla jsem spát. Byla jsem strašně unavená, ale když jsem zavřela oči, viděla jsem tu ženu a slyšela: „Vaši rodiče jsou po smrti.“

Pak jsem otevřela maminčinu velkou krabici s léky – jako lékařka měla doma dobře vybavenou lékárničku. I když jsem léky, pokud možno vždy odmítala, hledala jsem něco na uklidnění. Ibalgin? Slabé… další a další léčiva. Něco na hlavu, něco na srdce, asi z práce. Moře a moře léků. Najednou jsem se přistihla, že přemýšlím o tom, jak by zapůsobil koktejl, kdybych všechny ty léky vzala, rozmixovala je s vodou a vypila. Mohla bych usnout. Mohla bych spát a už se nikdy neprobudit. Třeba bych se s rodiči zase setkala…. To by ale ani maminka ani tatínek nechtěli. Vždy mě učili, že život v jakékoli podobně je krásná a vzácná věc. Přesto jsem to chtěla udělat. Myslela jsem, že se jinak zblázním. Snad jenom zbytek zdravého rozumu mi v tom zabránil. Vzala jsem telefon a zavolala Šimonovi, vzbudila ho a všechno mu řekla. Ten za chvíli přijel i se svým tátou. Naložili mě do auta a odvezli k nim domů, kde jsem potom dlouhou dobu bydlela.

Následující dva týdny jsem nešla do školy. V následujících dnech jsem musela identifikovat své rodiče, tato vzpomínka je ale natolik silná, že bych do ní nerada zabředla. Kdo něco podobného zažil, asi tuší, jak jsem se cítila.

Šimonův táta byl tak hodný, že sehnal právníka, který mě zastupoval ve věcech pozůstalosti. Též koupil hrobku a zařídil společný pohřeb.

Nebyla jsem schopna pořádně spát ani jíst. Většinu času jsem proležela a utápěla se v žalu, ze kterého se mě Šimon a jeho skvělí rodiče snažili vytáhnout. To se jim nakonec povedlo a já jsem jim za to nesmírně vděčná.

Rodiče mi po sobě zanechali krásné a bolestné vzpomínky, a také jisté mění. Našetřené peníze a peníze ze životní pojistky. Dala bych všechny peníze, které jsem kdy měla a budu mít za to, abych se svými rodiči mohla strávit ještě alespoň jeden den. Hodinu. Třeba jenom malou chvíli, abych se s nimi mohla rozloučit. Dala bych úplně všechno za to, abych je mohla mít zpátky. Zbyly mi po nich krásné zážitky, ale také nenávist k tomu, kdo jejich smrt zavinil. Jistý mladý muž se opil, sedl do auta a nedal mým rodičům přednost zprava. Rodiče se mu vyhnuli, ale dostali na kluzké vozovce smyk a nabourali do stromu. Byli na místě mrtví. Proběhl soud. Muž dostal za neúmyslné zabití šest let. Šest ubohých let za smrt mé maminky a tatínka! Polehčující okolnost: alkohol, omluva a do této doby čistý trestní rejstřík. Omluva? Nic víc než toaletní papír! Nenávidím ho a budu ho nenávidět do konce svého života.

Po těch zlých čtrnácti dnech jsem napsala svoji první píseň. Byl to vlastně jenom anglicky napsaný text – pokus o báseň. Byla o mých rodičích. Když si ji kluci přečetli, rozhodli se, že k ní udělají hudbu a zahrajeme ji v Berlíně jako první. Hudbu udělali a píseň jsme nazkoušeli. Pracovně jsme ji pojmenovali Memento. Byl to můj první autorský vklad do kapely.

Za dva měsíce po smrti mých rodičů jsme naložili gear do dodávky a vyrazili na první koncert do Berlína.

(pokračování příště)

 ...