S Vláďou (teď už opravdu a ním)... jako asistentka

Byli jsme domluveni na desátou hodinu, ale protože mně zrovna nejel autobus, abych se na místo dostala včas, domluvila jsem se s Vladimírkem, že se pro mě staví. Byl u mě už ve třičtvrtě, abychom to prý do deseti stihli.

„Hele, budeme vážně přímo na prodejně?“

„No asi jo, budeme potřebovat systém, takže musíme. Nebo jak to myslíš?“

„No že bychom si to vzali někam stranou, protože tam dole nebudeme mít klid, pořád bude někdo chodit a otravovat.“

„Tak můžeme nahoru do kanclu. To by možná bylo lepší.“

„Jo, to určitě. Já když takhle mám něco dělat, tak na to chci mít klid.“

„Hele, ber to tak, že oficiálně v práci nejsi, kdyby něco, tak jenom něco řešíme spolu, ale samozřejmě zadarmo to dělat nebudeš, to si zase zařídím.“

„Toho se opravdu nebojím. Ale v tuhle chvíli mě to ani nenapadlo, něco takového řešit.“

„Jsi fajn, víš to?“

„Díky. Už jsem to asi někdy někde zaslechla.“

„Víš, mám pocit, že co jsi přišla ty, je to tady tak trochu veselejší. Aspoň pro mě.“ Přemýšlela jsem v tu chvíli nad něčím podobným, ale přesto jsem reagovala nepříliš vhodnou poznámkou o tom, že pokud mu přijde veselé, že se směje tomu, jak mi to nejde, tak tady vůbec nemusím být.

„Promiň, já… takhle jsem to nemyslel. Jsem idiot. Omlouvám se.“

„Vláďo, nech to být.“

„Ne, nechtěl jsem ti ublížit. Jsem fakt mizera.“

„Ale no tak. Já si dělala jenom srandu. Prostě mě v tu chvíli nenapadlo nic lepšího.“

„Fakt jsem to tak nemyslel. Chci říct, že jsi fajn. Všechno se to časem naučíš, neboj se. Já ti s tím vším rád pomůžu.“

„Jsem z toho trochu zoufalá. Chvílemi si připadám jak největší pitomec.“

„Ale no tak, to bude dobrý,“ položil mi ruku na rameno a setkali jsme se pohledem na několik chvil. Svoji dlaň jsem mu lehce položila na tu jeho a v jeho očích viděla smutek a touhu po aspoň jedné jediné jediné spřízněné duši. Usmála jsem se na něj se souhlasným pokývnutím a v jeho tváři jsem snad poprvé zahlédla náznak úsměvu.

„No tak asi půjdeme na to, ne? Ať nám to rychle utíká.“

„Ale to já asi nechci, aby to rychle utíkalo.“

„Vidíš, že to jde.“

„Co myslíš?“

„Vypadáš hned veselejší.“

„S tebou to i jde. Jinak se mi to moc nedaří.“

„Copak?“

„Snad ani radši ne. Nebudu tě tím otravovat.“

„Neotravuješ.“

„Nevím, jestli bychom pak ještě něco vůbec udělali.“

„A musíme?“

„Já nevím. Asi bychom měli, pokud se nechceme dopracovat k totálnímu kolapsu všeho tady.“

„Promiň. Neměla jsem se ptát. Nic mi do toho není,“ omluvila jsem se, když jsem viděla, že začíná být nervózní a nesoustředěný. Zřejmě jsem mu připomněla něco, co on nechtěl. To jsem neměla v plánu, ani já sama to nemám v oblibě. Sice už od začátku nepůsobil zrovna extra vyrovnaně, ale teď vypadal, jako by nevěděl, co je to radost, sedl si do křesla a zadíval se kamsi do prázdna. Stála jsem kousek od něho jak opařená, protože jsem věděla, že za to můžu. Tolik jsem mu chtěla pomoct, ale nevěděla jsem jak.

„Promiň,“ řekl po chvíli tichým roztřeseným hlasem.

„Já? A za co se omlouváš. Ty promiň, nechtěla jsem.“

„Za to nemůžeš. Není mi dneska zrovna nejlíp.“

„Můžu ti nějak pomoct?“

„Asi bys mohla, ale to je dobrý. Zůstaň tu se mnou a půjdem něco dělat. Nevolal jsem tě sem, abych se ti tu sám zhroutil.“

„To je v pohodě, taky mívám podobná období, takže to znám. Kdybys někdy něco potřeboval, třeba si jen popovídat, dej vědět. Ráda pomůžu.“

„Jsi zlato. Díky, budu si to pamatovat.“

„To bys měl,“ usmála jsem se, zatímco on se už hrabal v šuplíku a vytahoval na stůl stovky papírů.

„Co to jako má být?“

„Všechno možný. Když nevím, co s tím, nebo už někam chvátám, hodím to sem, aby se to neztratilo. Bohužel to tady už zůstane. Co tu není bývalá asistentka, tak mi tohle papírování moc nejde.“

„A před tím ti šlo?“

„Před tím to dělala ona,“ usmál se. Věděla jsem, že bude následovat tahle odpověď, ale nedalo mi to se nezeptat. Občas jsem trochu škodolibá, no.

Začala jsem ty hromady přebírat a postupně jsem nacházela docházkové listy, součtové papíry z pokladen, mezi tím občas nějaký dobropis či dokonce faktura nebo nedořešená reklamace.

„To jsi asi nevyndával hodně dlouho, co?“

„Já? Ne, snad vůbec.“

„Ty bláho, máš tady faktury, papíry z reklamací, nedořešený objednávky. Hele, nedělej si ze mě srandu. To nemyslíš vážně, že to prostě hodíš sem a necháš to být, že ne?“

„Já nevím, ale říkám ti, že to tady nezvládám.“

„No to krutě nezvládáš, to vidím. Hele, nic proti tobě, ale to není sranda. To ti ty věci nebo peníze pak nikde nechybí?“

„Tak asi jo, ale nikdy jsem se ani nesnažil pátrat po důvodech.“

„Víš, že to nemyslím špatně, ale ty se pak divíš, že ti tady nic nevychází?“

„Andrejko, pochop to, já se nedivím už vůbec ničemu. Já už jsem prostě rezignoval a nechávám to osudu. Já na to sám nestačím a nikdo jiný, kdo by to dělal, tu není. Nezvládám to, tak to nechám být.“

„Tak jestli takhle řešíš všechny problémy, tak se nedivím, že jsi tu Plzeň málem potopil.“

„Prosím? Kdes to vzala?“

„Víš, člověk kolem sebe slyší spoustu věcí. Zrovna tomuhle jsem věřit nechtěla a spoustě dalších věcí o tobě taky ne, ale bohužel to tak je. Ty s tímhle přístupem nemůžeš chtít, aby ti něco vycházelo, ř prostě nejde.“

„Běž, prosím tě, domů. Stejně mi s tím pomoct nemůžeš, ani nevíš, co s tím.“

„A ty snad jo? To, že tu seš vedoucí jen proto, abys nemohl škodit jinde, tě neopravňuje se mnou takhle jednat. Nemáš právo mě urážet, nic o mně nevíš, neznáš mě. Jsi přesně takový, jak mi tě všichni popisovali. Varovalo mě před tebou tolik lidí a já jim nevěřila. Spletla jsem se v tobě,“ řekla jsem na rozloučenou, sbalila si počítač a další věci a odešla. Pepa se divil, co tam dělám, kde jsem se tam vzala, ale odbyla jsem ho poznámkou, že jsem šla něco vyřešit s vedoucím. Něco na to odpovídal, ale už jsem byla moc daleko na to, abych ho slyšela.

Došla jsem ke vchodovým dveřím, když jsem viděla vedoucího, jak běží zvenku proti mně. Už jsem se s ním nechtěla bavit, řekli jsme si toho dneska už dost.

„Andreo, počkej prosím.“

Dělala jsem, že neslyším, a šla dál směrem k autobusové zastávce.

„No tak, počkej na mě, prosím,“ volal za mnou a nakonec se mu podařilo mě doběhnout. Chytil mě za ruku, aby mě zastavil, a já jsem neměla šanci se mu vysmeknout.

„Chceš mi ještě něco?“ zeptala jsem se podrážděně.

„Jo, představ si, že chci. Pojď zpátky, prosím. Takhle to nemůže skončit.“

„Co teď myslíš?“

„Naše přátelství. Nemůže to dopadnout takhle. Už to nedovolím. Tolikrát to tak dopadlo, ale teď už prostě ne.“

„Nevím, co víc bych ti ještě měla říkat.“

„Hele, já vím, co se o mně říká, ale nic s tím neudělám, jednoduše mají pravdu. Jsem mizera, kterýho sem uklidili, aby nedělal bordel jinde. Já to fakt neumím, ale už není nikdo, kdo by mi s tím mohl pomoct. Všechny jsem už odradil nebo naštval, takže jsou rádi, když mě nevidí. Ale já tu pomoc potřebuju, protože jinak to tady bude pořád stejný.“

„O tom, že ji potřebuješ, není pochyb. Jde spíš o to, jestli ji chceš a jestli ji přijmeš. Jestli si vůbec necháš poradit a pomoct.“

„Upřímně? Strašně se toho bojím. Nejde o to, že bych si poradit nenechal, ale bojím se toho, že když mi někdo bude radit, tak to nebude proto, aby mi pomohl, ale aby mě potopil ještě víc. Bojím se dalších zklamání a průšvihů. Bojím se někomu věřit.“

„Tak ráda bych ti v tomhle pomohla, ale bohužel jsem na tom podobně jako ty.“

„Jak to myslíš? Ty přece nemáš důvod?“

„To možná nemám, ale co se týká mě, tak jsem v poslední době dost na dně. Ale to vůbec nesouvisí s naším tématem. Nemusím se ti tady zpovídat.“

„Mně to nevadí. Jestli ti to pomůže, tak klidně povídej.“

„Já už ani nevím. Ale teď potřebuju být ta silná já, abych pomohla tobě, a nějak jsme to tady dali dohromady.“

„Má to ještě vůbec smysl? Totiž nevím, jestli to ještě zvládnu.“

„Myslíš si, že ne? Tak proč tu ještě jsi?“

„Ještě před týdnem bych odpřísáhl, že kdyby se mnou takhle mluvil jakýkoliv brigádník, tak ho okamžitě pošlu do háje a vůbec se s ním nebudu bavit. A podívej se teď. Připadám si jak malý dítě, který něco provedlo, a jeho máma mu za to nadává.“

„Nechci tě shazovat nebo ponižovat, jsi jinak určitě chytrý člověk, ale prostě nemůžeš umět všechno a taky to nemůžeš stíhat, i kdybys to uměl tisíckrát. V tuhle chvíli jsi pro mě naprosto neznámý člověk, který je něčím jaksi specifický, zajímavý. Já nevím, co to je, ale to je jedno. Ale prostě už nechci poslouchat od ostatních prodejen, že to tady vede banda pitomců. Teď mi promiň to označení, ale takhle to slyším dnes a denně pořád.“

„To mě mrzí, ale vím, že za to můžu já. A to je možná ještě horší.“

„Tak už se neobviňuj a pojď s tím něco udělat.“

„Já vůbec nevím co.“

„Věříš tomu, že to zvládneme?“

„Ne.“

„No tak to nemusíme dělat vůbec nic, protože to stejně nemá smysl. Takhle nezměníme vůbec nic. No tak, nevzdávej to ještě, prosím. Dej mi ještě šanci ti s tím pomoct a dotáhnout to do nějakého zdárného konce,“ nabízela jsem mu svoji pomoc, ale jeho nepřítomný pohled kamsi do zdi mě rozsekal. Nevěděla jsem, jestli mám mluvit víc nahlas, aby mě slyšel, nebo někam zalézt a dělat, že jsem nic neřekla, nebo prostě co mám dělat. Ta chvíle byla tak negativní, tak smutná, nevěděla jsem, co říct. Tak jsem k němu přistoupila ze strany a objala ho kolem ramen. Ihned se ke mně otočil, jako by se v tu chvíli probral z nejhlubšího spánku, a přitáhl si mě k sobě. Pevně mě chytil a zůstali jsme nehybně stát. Nic jsem nenamítala, věděla jsem, jak to myslí. Prostě jen potřeboval někoho, kdo by stál při něm, kdo by ho neshazoval a spíš ho v něčem podpořil. Stáli jsme tam takhle asi dvě minuty, než konečně promluvil.

„Děkuju.“

„Za co?“

„Za všechno, co pro mě děláš. Za to, že jsi tu teď se mnou. Za tvoji pomoc, náklonnost a podporu.“

„To je v pořádku, dělám to ráda. Ale stejně by mě něco zajímalo.“

„No tak povídej.“

„Kdo jsi? Řeknu to takhle jednoduše a poraď si s tím, jak uznáš.“

„Podivín, introvert, samotář uzavřený vůči celému světu. Vedoucí k ničemu, člověk ještě horší, já nevím, Andrejko.“

„Takhle nemluv. Ale kdyby ses na to samý zeptal mě, řeknu ti něco podobného.“

„Máme k sobě blíž, než jsem si vůbec dokázal představit.“

„Já si to moc dobře uvědomuju a taky proto jsem tu teď s tebou.“

„Tak rád bych tě teď někam vzal, na kafe, na oběd, na tom nezáleží.“

„Co ti brání? Stejně už tady nic neuděláme, to ti už muselo dojít, ne?“

„No asi máš pravdu. Tak pojď, ale radši to asi vezmeme horem přes sklad, ne?“

„Já nevím, to ej na tobě. Nechce se ti kolem ostatních dole? Myslíš, že by měli kecy?“

„No, tak trochu.“

„A tebe to zajímá?“

„To ne, ale…“

„Takže jdeme. Jen ať viděj, že si rozumíme. Mně to opravdu nevadí, aspoň budu mít možná od některých klid.“

„To mi pak vysvětlíš. Hlavně si tady nic nezapomeň.“

„Už se vracet nebudeme? Já myslela, že si tu nechám věci, že půjdeme někam tady po centru.“

„No jak chceš, taky můžeme.“

„No tak vidíš. Nechce se mi s tím vším tahat s sebou.“

„Víš, já nevím, jestli je to rozumné, aby o tom všichni věděli.“

„Stydíš se za mě snad? Nebo o co ti jde?“

„Ne, to samozřejmě ne, spíš možná ty za mě.“

„Ale jdi. To zvládnem,“ ujistila jsem ho a vydali jsme se po schodech na prodejnu. Šla jsem první, on hned za mnou, a dole jsme už zase šli vedle sebe. První, koho jsme potkali, byl samozřejmě Pepa.

„Tak nejdřív před tebou zdrhala a teď zase spolu, jo?“ nezapomněl se ozvat. Já bych mu neodpovídala, ale Vláďa mu začal vysvětlovat, jak mu do toho nic není a že je to naše věc. Když jsem si toho všimla, vrátila jsem se k nim, lehce se ho dotkla rukou a požádala ho, zda bychom mohli jít.

„Chvilku, prosím tě,“ odpověděl mi.

„Vládi, no tak, pojďme prosím. Nech to být.“

„Jo až takhle vy dva. No jak myslíte,“ vložil se do toho Pepa s tím jeho ironickým smíchem. Tím pochopitelně upoutal pozornost ostatních, kteří se hned zajímali, co ho tolik pobavilo.

„Máme tady nový páreček,“ smál se na plný plyn a všichni po nás koukali. Už mě to přestalo bavit, chytla jsem Vladimíra za ruku a odtáhla ho pryč.

„Proč ti tak strašně záleží na tom, co o tobě říkají ostatní?“

„To by tak asi mělo být, ne?“

„Od kdy ty se řídíš tím, co by mělo a nemělo být?“

„Co jsem ti udělal?“

„Nic, v pohodě. Jen mi přišlo, že na nás nechceš moc upozorňovat, a pak upoutáš pozornost všech okolo.“

„Jsem magor, no. Ale aspoň to všichni vědí a nikdo se tě nemusí na nic vyptávat. Jak jsi vlastně myslela to, že od nich budeš mít pokoj, když budou vědět, že se bavíme spolu?“

„To bych ti asi fakt neměla říkat. Nechci donášet nebo tak něco.“

„Tak to u mě nefunguje. Takže povídej.“

„No prostě mi bylo řečeno, když jsem prodala něco s bonusem, že jako brigádníkovi mi to stejně nepomůže, takže to mám psát na někoho z nich. Toť vše. Na základě toho jsem ti pak říkala o ten plán, abych se měla čím krýt.“

„Takže ti nějaký ten plán samozřejmě vymyslíme, je úplně jedno jaký.“

„Děkuju.“

„Problémy ti tady fakt přidělávat nebudu.“

„Víš, co mi říkal Pepa, když jsem druhý den byla s tebou na tý okružní cestě?“

„No povídej.“

„Že prý, když budu s něčím potřebovat poradit tak, abych se na to mohla spolehnout, tak mám jít radši za ním než za tebou.“

„Co jsi mu na to odpověděla?“

„Že půjdu za tím, kdo mi vždycky poradí rád.“

„Hezký. Děkuju.“

„No nemáš zač, já za to děkuju tobě.“

„Takže kam teda jdeme?“ zeptal se mě, asi aby změnil téma. Odpověděla jsem mu, že nevím, že si to vymyslel sám, tak ať to sám dotáhne do konce. Nakonec jsme skončili v nějaké pizzerii – ono v našem obchodním centru není moc na výběr. Nedala jsem pokoj a chtěla jsem o něm vědět co nejvíc. Co dělá, když není v práci, co poslouchá, kde žije, co má a nemá rád,… Našla jsem toho tolik, v čem jsme se shodovali. V hudbě téměř stoprocentně, v zálibách taky trochu, no prostě docela nečekané. Opravdu jsme si rozuměli.

Po obědě jsme se vrátili zpátky do kanceláře a ještě chvíli pokračovali v práci, i když jsme oba byli myšlenkami někde jinde. Když jsem si toho všimla, seděl Vláďa zase na křesle a dělal, že pracuje na počítači, ale věděla jsem, že se vůbec nesoustředí a spíš tam jenom tak sedí. Přišla jsem k němu, stoupla si za něj a objala ho zezadu. Nejspíš si vůbec nevšiml, že k němu jdu, protože sebou hrozně trhl.

„Vládi, copak je?“

„Promiň, asi jsem se trochu zamyslel.“

„Ne, to nevadí, ale straně jsi sebou škubl, když jsem tě chytila. Ještě teď cítím, jak se celý třeseš. Copak se děje?“

„To nic, to je dobrý. Nevšiml jsem si tě, asi jsem se trochu lekl, nevěděl jsem o tobě.“

„Víš, není to dneska poprvé, tak mě to zajímá.“

„Říkal jsem ti ráno, že mi dneska není úplně nejlíp. Nejsem tak fajn, jak si asi myslíš. Měla bys jít, je už pozdě.“

„No tak, nech toho, neodháněj mě od sebe. Bude to všechno dobrý, neboj se. Zvládneme to. Počkej, vezmu si k tobě židli,“ řekla jsem a přitáhla si křeslo co nejblíž k němu.

„Normálně nejsem sice optimista, ale takhle mi nebylo už dlouho. Omlouvám se, tohle jsem přesně nechtěl.“

„No tak, pojď sem. Nech to být, stejně takhle už nic neuděláš,“ vzala jsem ho za ruku, a když jsme se zase setkali pohledem, zahlédla jsem směs vděčnosti, utrpení a nejistoty.

„Tohle jsem fakt nechtěl, ale nedokážu to ovlivnit. Nedokážu se tomu ubránit.“

„Nebraň se tomu, stejně to nejde. Neutápěj to v sobě, akorát si tím strašně ubližuješ.“

„Nechci, abys mě viděla takhle zničenýho, takhle na dně.“

„Radši by ses přede mnou přetvařoval a zhroutil až někde sám doma, kde by ti neměl kdo pomoct? Kde bys byl úplně sám a utápěl se v tom celý večer?“

„To není nic nového.“

„Ale no tak, nech toho. Vždycky tu jsem pro tebe, ať se děje cokoliv. Nenechám tě v tom samotného. Bude dobře, uvidíš. Kolik vůbec je? Tři, to není tak hrozný. Vem si věci a pojď se mnou, mám nápad.“

„nechci ti být na obtíž. To se v tom radši budu plácat sám až do konce života.“

„Věříš mi?“

„Nemůžu ti v tuhle chvíli říct ani ano ani ne.“

„To nevadí, tak pojď. Půjdem horem, takhle tě fakt dole vidět nemusí nikdo.“ Věděla jsem přesně, co chci udělat, kam chci jít. Nikdy mi to nebylo jasnější. Počkali jsme na stodevatenáctku směrem na Dejvickou a vystoupili u Šáreckého údolí. Věděla jsem, kam bych chtěla jít, ale nepřišlo mi v tuhle chvíli vhodné ho táhnout až nahoru, tak jsem zvolila méně náročnější trasu a tohle si dala jako cíl na příště. Brala jsem to podle sebe, mám to tady moc ráda, a myslím, že jsem se trefila. Prošli jsme prvním malým lesíkem až dolů k rybníku, hladina byla lehce rozvířená od větříku a spousty listí, které jí dodávalo barvy podzimu.

Vláďa si hned začal hrát s větvičkami plnými barevného javorového listí visícími v úrovni jeho očí. Já jsem se opřela o jeden ze statných javorů opodál a pozorovala jsem ho. Pro popis téhle chvíle mě napadala slova jako zaujetí, zapomenutí na vše okolo, radost a uvolnění, prostě magická krása okamžiku. Byl z ničeho nic volný jako pták, nemyslel na nic jiného, rozhlížel se po krajině a všímal si s takovou lehkostí i sebemenších detailů. Bylo úžasné ho pozorovat. Kdybych měla tu moc, přeji si, abych ho v takovém světle a zářivých barvách viděla stále. Aby byl pořád tak volný a veselý. Všechno mi to začalo docházet. On je neuvěřitelně emotivní a citlivý člověk, ale v práci je pod takovým tlakem a tak vystresovaný, že se chová úplně jinak. Tolik ho ničí to, že si o něm všichni říkají, jak je špatný, že nic neumí, že se tak potom opravdu chová. Nikdo z nich ho nezná z téhle druhé stránky, tak jak ho vůbec můžou soudit? A jemu to tolik ubližuje.

Ačkoliv tahle chvíle mohla trvat tak necelou minutu, zůstane mi v paměti ještě hodně dlouho a jeho bych si přála už neznat jinak. Kdybych teď někomu řekla, že tu jsem se svým vedoucím, tak se mi vysměje a bude si o mně myslet, že jsem blázen.

„Andrejko, copak je?“ vytrhl mě z přemýšlení můj nový přítel.

„Ale nic,“ usmála jsem se a on se ani neptal dál, protože musel vidět, jak jsem šťastná.

„Věděla jsem, že se ti tu bude líbit. Beru to podle sebe. Ale že to na tebe bude mít takový vliv, mně ani ve snu nenapadlo. Jsi úplně jiný, uvědomuješ si to? Vyzařuje z tebe štěstí, radost, jsi uvolněný, směješ se.“

„Máš pravdu. Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel, ale v práci to je něco úplně jiného.“

„Jako kdyby tě tam něco poutalo, svazovalo, omezovalo. Jsi věčně napjatý, pod strašným tlakem, a když tenhle nápor přestaneš zvládat, tak jenom sedíš a díváš se někam do prázdna a jsi nesoustředěný, roztěkaný, roztřesený. Někdo ti tam nadává? Ponižuje tě? Jako by ses pořád něčeho bál. Je to Pepa? Nebo Miloš?“

„Tak nějak oba dohromady. Všechno dělám špatně, všechno zkazím, už se mě spíš snaží obcházet. Jsem k ničemu, pořád to od nich slyším.“

„Pojď, sedneme si,“ nabídla jsem mu. Všimla jsem si, že má slzy v očích, když mi to vyprávěl.

„Já už vážně nevím, co dál. Možná by bylo lepší toho nechat a jít někam do oboru. Nevím, možná bych už nezvládl ani to.“

„Tak dost. Takhle nesmíš uvažovat. Nenech se od nich takhle deptat, vždyť ty jsi ten, koho musí poslouchat oni. Nesmíš se nechat, víš?“

„Já vím, ale co Miloš přišel sem, tak dělá, jako by mu to tam všechno patřilo. Všechno chce řešit a dělat on, protože jinak to bude špatně. Nemám proti němu šanci.“

„Miloš není špatnej, ale ty taky ne. Jen jste si prostě nesedli. Taky jsem na Zličíně měla člověka, se kterým jsme si nesedli a už se s tím nedá nic dělat.“

„A já pitomec se pořád snažím to urovnat,“ usmál se konečně.

„Nech to být. Nevšímej si ho, ale nenech se od něj takhle ničit. Za to ti nestojí. Ani on, ani nikdo jiný.“

„Zase s tebou musím souhlasit. Ale nechme práci už být, prosím. Je mi tady fajn a chci si to aspoň na nějakou chvíli udržet.

„Jsem moc ráda, jsi úplně jiný, když máš od všeho klid.“

„Dneska ta změna byla fakt extrémní, v práci jsem to už nezvládl. Promiň, že jsi u toho musela být.“

„Tak dost. Pojď ke mně,“ přitáhla jsem si ho k sobě a opřela hlavou o rameno. Natočila jsem se trochu k němu, abych seděla jakoby za ním, ruce jsem mu položila na hrudník a opřela se zase já o něj. Nic nenamítal, nebránil se – věděl, že nemá důvod. Byli jsme od počátku přátelé a oba víme, že se na tom nic nezmění.

„Už budeš ticho?“ zeptala jsem se.

„Jo, promiň.“

„Vzala jsem tě sem, aby sis odpočinul od běžného života, ne abys mi tady povídal zase o práci. Ne že by mi to vadilo, ale tebe to trápí a to já teď nechci. Chci, aby sis užil ten klid a krásnou přírodu kolem nás. To ticho. Neslyšíš tady řev aut a tramvají, ale jen šustění větví ve větru a tekoucí vodu. Zaposlouchej se do těch nádherných tónů přírody a nech je, ať tě zaplaví. Nemysli na nic jiného a nech se jimi ovládnout. Zavři oči, jestli ti to pomůže. Kdybys mi tu náhodou usnul, tak se nic neděje, já tě zase vzbudím.“

„Teď už mi tu chybí jen nějaká příjemná hudba.“

„Co bys rád?“

„Vždyť víš. To ti snad už říkat nemusím.“

Vyndala jsem z kapsy iPhone a pustila album Under a violet moon od Blackmore’s night. Jen jsem se letmo zeptala na souhlas, ale nebylo to třeba.

„Uvolni se, buď v klidu, nemusíš se ničeho bát,“ ujišťovala jsem ho, ale to potřeba taky nebylo.

„Já vím, Andrejko, ale opravdu tě teď neotravuju? Nemáš na práci něco zábavnějšího než trávit odpoledne s takovým mizerou jako jsem já?“

„Nebuď pořád tak zbytečně negativní, Vládi. Já chápu, že když ti to někdo opakuje několik let, tak to asi těžko za jeden den změním, ale stejně se o to budu snažit. Co ti na tobě vadí? A myslím teď opravdu tobě.“

„Já nevím, všechno?“

„Zatím jsem nepřišla na nic, co by vadilo mně. Nemáš tak trochu pocit, že si to všechno jenom namlouváš? Že si to jen myslíš? Ono, když tě o tom všichni přesvědčují, tak je strašně těžký tomu nepodlehnout, ale nemůžeš se obviňovat za něco, co jsi ty neudělal. Za co ani nemůžeš. Ty jsi podle mě fajn člověk. Jsi tak emotivní a citlivý, takový jiný. Je na tobě něco zajímavého, zvláštního. Nevím, jak to popsat, ale cítím z tebe něco magického, tajemného. Nevím, tohle mi moc nejde. Ale musíš sám vědět, co tím myslím.“

„No to se přiznám, že moc nevím.“

„Tak to je jedno, teď už víš. Mě jsi zaujal tou citlivostí a samozřejmě pak i hudbou. Keltské a folkové instrumentálky bych do tebe fakt neřekla.“

„A vidíš to, přece se takovej blázen najde.“

„Je hezký, když jsi tak veselý. Sluší ti to. Mohlo by ti to vydržet i do práce, co ty na to?“

„Tak to ti neslíbím. Sám nevím, co bude za hodinu, natož v práci. Kdy tam budeš?“

„Pozítří. Ale můžu se za tebou stavit i zítra, jestli budeš chtít. Jsem stejně celý den doma, tak můžeme zase něco udělat.“

„Rád tě uvidím kdykoliv. Hned se mi tam zítra půjde líp.“