Dialog dvou protikladných já

"Jen jí foukni ten modravý obláček arogance přímo do tváře," šeptal K.K. s ironickým úšklebkem. "Oba víte, že dobře znáš ten její bytostný odpor k tomu. O To velkolepěji to gesto provedeš. Tvůj necitelný klid té chvíle jí to celé zaznamená do duše jako nekonečnou smyčku na pásku videokamery. Pořád znova, znova si to bude přehrávat. Pořád... to gesto. Takhle jí ukážeš, kdo je tady pánem. Takhle, nijak jinak. NE peníze, NE morální kvality, jen tohle jí ukáže, kdo je tady pánem. Takhle ji dokonale ponížíš. Protože to vše uděláš vědomě, odhodlaně a s bezohledným klidem. A ona neodejde. Právě tím, že neodejde se vzdá své hrdosti. Posvětí a příjme tak své ponížení! Navždycky si to bude přehrávat. To tvoje plánovitě arogantní gesto. A pak ji necháš v jejím tichém zoufalství, ostatně už si tě žádají jiní. Proč bys je měl nechat čekat, když může počkat ona? Ať se v tom zatím vykoupe. V tom dokonalém, plánovitém ponížení. Vždyť víš, že neodejde. Taky kam by šla, když se teď hnusí i sama sobě?"

V.T. už to nevydržel a přiškrceně jej přerušil: "Seš úchyl. Přece bys to té holce neudělal naschvál?"

"Nemoralizuj V.T. Jenom takhle ta najivka pochopí, že pro tebe nemá o nic větší cenu, než to štiplavý teplo v plicích. Nestojí ti přece za to, aby sis kvůli ní odpustil pár příjemnejch nádechů, který ona z nějakýho důvodu tak nenávidí. Nebo snad chceš říct, že jo?" Zahřměl K.K. pobaveně s jakýmsi až teatrálním nádechem. "Jen jí ukaž, kam si strčíš ten její názor. Jen jí to ukaž, kdo je tady pánem. Jen jí dej znát, že i tvůj cit k ní má hranice," dodal tentokrát už netrpělivě.

"No jo, no jo, máš pravdu. Už mě nech být. Vždyť už si tu cigaretu vytahuju."