Malý princ učí velké věci

Anotace: Co mě naučil Malý princ...

Malý princ učí Velké věci!

„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“

Chceme- li postavit dům, musíme nejdřív pracovat na základech. Dřív než začneme stavět základy, musíme odhrnout všechny větve, kameny, listí, odpadky, které na té ploše zůstaly z minulosti. Zkrátka potřebujeme si to místo pořádné uklidit, abychom vůbec mohli začít něco podnikat.

O tom je i vztah. Chceme - li vytvořit pevný a fungující vztah, musíme nejdřív očistit společný prostor. Musíme nejprve zpracovat svoje strachy, obavy, pochybnosti, které jsme nashromáždili z minulých vztahů. Jak já tak ten druhý, si chtě nechtě neseme na zádech balík zkušeností, i těch negativních a máme prostě strach - co když mě nepřijme, co když mě bude přesvědčovat a manipulovat… co když, co když? Toto ale, je součást toho stavebního procesu. Musíme se s tím vypořádat sami, nebo za pomocí toho druhého - některé klacky jsou totiž dosti velké a sami je nezvládneme odnést.

Na cestě k druhému máme i své vlastní klacky, které jsme nechali během života bez povšimnutí a nevšímali si jich. Klacky, to je něco nefungujícího, co nám ztěžuje cestu k druhým lidem - pýcha, ego, nezpracované emoce. Člověk se často chce pohnout z místa, ale skrze ty kameny a klacky, to prostě nejde. Nebo jde, ale velice ztuha. O tom je ten proces, vzít každý ten kámen zvlášť a postupně ho brousit a rozprašovat, až z nich nezbude nic. A ty klacky, které máme okolo sebe, tak ty spálit. Proč si s sebou vláčet něco, co se už jednou osvědčilo jako nepotřebné, u čeho víme, že to nefunguje?

Toto ale vyžaduje čas a trpělivost. Jistě, mohli byste se vykašlat na všechny procesy a začít stavět na těch „neuklizených“ základech, ale už od počátku je jasné, že vám ta stavba chtě nechtě jednou prostě spadne. To je pak na vás, zda chcete pevný dům - bezpečné místo, kde vám bude příjemně, nebo rozpadlou chatrč, kterou může cokoliv ohrozit - déšť, silnější vítr, blesky.

Postavit bezpečné zázemí, prostě vyžaduje čas, trpělivost a spolupráci. Věci, kterým se v dnešním světě musíme učit. Jsou to slova, krásná, dokážeme si pod nimi ledasco představit, ale nemáme je často zažitá. Neprožili jsme si význam těch slov. A tak, když se před námi objeví takováto situace, tak najednou nevíme co dělat. Protože ta situace toto vyžaduje. Vyžaduje uklidnění, práci, odkládání starého a nepotřebného a my, jakožto netrpěliví jedinci, zvyklí mít vše hned, vlastně nakonec nevíme, jak se s tím vypořádat.

Často chceme fungující vztahy. Ale nevíme, co to fungující vztahy jsou. Fungující vztah nepřijde sám. Nikdo vás nepostaví před hotovou věc a neřekne: „Tak, tady to máš, vezmi si a budeš šťastný až do konce života. Tento vztah, si dva lidi musí utvořit. Společně. Nikdo jiný to za ně neudělá. Musí oba chtít.

Takový vztah, je třeba pěstovat, od semínka a musíme se o něj starat, jako Malý princ o tu svoji růži. Láska je tou růží, je tím semínkem. Ona v tom vztahu je, ale je na obou co s ní udělají. Mohou jí vyhrabat a nadávat na ni, že není taková, jakou si ji představovali. Mohou ji udusit tím, že budou netrpělivě skákat a šťourat do květináče, s tím, kdy už teda konečně vyleze ven a rozkvete. Anebo ji mohou nechat růst, až vykvete sama od sebe. Této květiny si můžeme vážit. Pro to úsilí a pro její jedinečnost.

Na to ale mnoho lidí nemá trpělivost, právě díky tomu zažitému. Máme zažité, že nemusíme čekat, až ta růže vykvete. Můžeme přeci jít do květinářství a tam si koupit krásnou, již rozkvetlou. Nač ztrácet čas, nějakým staráním se o něco co ani není jisté, že vyroste? Navíc, je tady tolik okolností z venčí, které mohou to semínko ohrozit. Zvládneme to vůbec? Uhlídat to semínko před škůdci a vlivy z venčí? Budeme mít dostatečnou víru v to, že je v zemi v bezpečí? Tolik starostí, to přece nemáme zapotřebí, my, moderní lidé.

Jenže my moderní lidé, vidíme tu krásu koupené růže. Ale už si neuvědomujeme, že taková koupená růže je sice krásná a zdánlivě dokonalá, ale jen pár dní. Sytí nás svou krásou, oblažuje naše smysly, ale pak… uvadne. A kde je růže? Kde je to velké zamilování? Kde je to hezké? Co z toho všeho nakonec zbylo?

„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži...“
„Jsem zodpovědný za svou růži...,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

(Malý princ, Kapitola XXI)