Televize

Televize je prostředek umožňující lidem,kteří nemají co dělat,dívat se na lidi,co umějí nic nedělat.

Začalo to 2.října roku 1925,kdy Skot Baird vytvořil první skutečný televizní obraz na světě.Po dlouhé době vývoje začala toto zázračná krabice plná elektronických spojení vysílat počáteční televizní přenosy. Už tehdy bylo jasné,že ovlivní životy mnoha lidí.Během 10ti let vývoje černobílé televize došly ke svému konci. Začala éra mohutného nástupu televize barevné.
Televize globalizovala celý svět.Byl to obrovský objev.Najednou bylo možné sledovat to,co už se někdy stalo,ať už to bylo kdekoliv.Téměř.Ať neodsoudíme televizi hned na začátku,pravdou je,že původní účel byl nejspíš ukázat nám a informovat nás o věcech,ke kterým bychom jinak neměli šanci se dostat.Informovat nás o věcech státních,zahraničních,o vládě,sportu,kultuře..Pro dospělé,pro děti.Ale hlavně začala ovlivňovat naše myšlení i chování.
Co je ovšem hlavní,povolání,které bylo v Antice zavrženíhodné,stouplo v nynější době na vyšší příčku uznávanosti.Z dříve neznámých herců se staly mediální hvězdy,které znají miliony lidí a jejich platy dosahují astronomických výšek.Díky reklamě je máme spojeny s kosmetikou,pracími prášky,různými fast foody,oblečením a nepochybně i se seriály,pořady a filmy různé úrovně.Stali se pro nás nějakými idoly,které sledujeme a udávají nám životní směr.
Televize izolovala naše kulturní životy do místnosti,v níž díky ní trávíme často většinu volného času.Místo sportu vykonáváme tzv.televizní sport,při němž se přejídáme jídlem a sledujeme lidi,kteří jsou skrz obrazovku našimi manipulátory.Ze zpráv, v nichž bychom se měli dozvědět co nejvíce novinek z různých oblastí,se pomalu stává politický magazín a černá kronika zároveň.
Televize se pro nás stala lákadlem hlavně díky lidem,kteří v ní vystupují.Ať už jsou v ní herci špičkoví či podprůměrní,jsou to vlastně iluzionisti.Jejich práce je vytvářet iluze skutečného života v různých podobách.Někdy naprosto reálných,někdy drastických,jindy život zlehčujících.
Občas jsou to lidé,kteří vystudovali něco úplně jiného než herectví.Někteří dokonce nedostudovali ani základní školu.Jen měli v životě štěstí.Nebo opravdu neumí nic jiného.Nebo jsou od narození stvořeni pro pobavení lidí.Těžko jim odepřít věrohodnost,když operují komplikovanou frakturu čelisti či když se vrhají při palbě do zákopu.Paradoxně jim věříme i jejich vlastní smrt.Avšak položme si otázku,zdali jsou tito lidé schopni i něčeho jiného,než potěšit naše oči a duše skrz příběh často nepravdivý.Posadíme se do našeho oblíbeného křesla,zapneme televizi a rázem vlastně zapomeneme,o čem život je.Nejde přece o to,prožít s Esmeraldou její operaci očí a svatbu s Chosé Armandem.Jde o to,prožít věci na vlastní kůži.Není škoda ztrácet čas před něčím tak pofidérním jako je televize?Vždyť přicházíme o příležitosti,kdy můžeme ta naše oblíbená „TV story“ zažít také!Zbytečně ochuzujeme sami sebe o to,že se ztotožňujeme s hrdiny svých televizních oblíbenců.A je vůbec důvod?Jistí jedinci z této branže byli často v mládí ve stejně krizových situacích,jaké nyní ztvárňují. Brali drogy,potýkali se se zákonem,utíkali z domova..Hodně z nich jich zkrátka nemělo lehké životní začátky.Co když se tedy herectví stalo jejich jakousi únikovou cestou?V těch dobách se přece učili přežít.Museli klamat nejen své blízké,ale také sami sebe.V současné době díky své popularitě musí dělat to stejné.Bulvár jejich nepovedená manželství roznese na kopytech,jejich nepříliš kvalitní výkony vynese v zubech ze síně slávy.A přesto k nim vzhlížíme a trávíme díky nim život mezi čtyřmi stěnami u přístroje na iluze.Co na tom,že člověk,který má na sobě infantilní košili,křesťansky laděnou náušnici a nekřesťansky moc šperků,předvádí nějaký úžasný prostředek?Vždyť on sám nic neumí,jenom dokáže okázale vnutit informace jistě zaručené a pravdivé..Bezpochyby úžasný výkon ohodnocený námi nejvyšší známkou-televizní sledovaností a v nejlepším případě i polapením do teleshoppingové sítě.
Ve chvíli sledování televize najednou ztrácíme soudnost.Vtáhne nás do světa,který neexistuje a my přesto v této chvíli zázračného opájení rohlíkem zažíváme nesmyslný pocit porozumění.Pořady a filmy nám připomínají náš život,vzbudí v nás vzpomínky,o kterých už si dávno myslíme,že neexistují.Právě proto televizi tak milujeme,protože nám lidé v ní ukazují cestu.Žijeme s nimi jejich životy,i když jsou fiktivní,a vlastně tak nějak doufáme,že budeme jako oni.Alespoň v něčem.Dělají práci,která vlastně není prací.Mají svůj život a ještě ten jeden,který nikdo z nás diváků(aspoň většina),nezná na vlastní kůži.Herecký.Jejich svět je vlastně schizofrenní,protože se musí neustále potácet mezi profesionalitou svého hereckého výkonu a mezi svým osobním životem.A my je za to obdivujeme.Skrz krychli plnou obrázků..zachraňujeme jim tím život.Dělají svou práci jak nejlíp umí-neumí nic,ale zároveň všechno.
Nuže začněme také něco dělat-vždyť svět je jedno velké divadlo a my všichni jeho herci..