Bez přátelství nestojí život za nic.

Anotace: Kontrolní slohová práce do školy.

"Bez přátelství nestojí život za nic." Podle mě jedno z nejpravdivějších pořekadel. Co se vám vybaví, když ho slyšíte? Mně usměvavé tváře všech mých kamarádů, vtípky, legrace... Ale také bolest, slzy, slova útěchy... Tohle všechno patří k životu i k přátelství. Tady totiž platí ještě jedno přísloví. "V nouzi poznáš přítele." Navzájem se tato dvě prolínají.

Myslím si, že mám celkem hodně kamarádů. Ale kteří z nich jsou opravdoví? Kteří z nich se za mě postaví, až bude nejhůř? Kteří z nich mi pomohou, když je budu potřebovat? To netuším. Naštěstí (nebo snad naneštěstí) jsem ještě nezažila tak zlou situaci, abych zjistila, komu na mně záleží. Vždycky však nejvíc věřím těm, kteří se mnou táhnou za jeden provaz nejdéle. Ne všechny dětské vztahy vydrží do dospělosti. Někdy se přátelství zhroutí samo od sebe, nikdo neví proč. Jenže lidí, co nás tak snadno opustili, škoda není.

Musím ovšem podotknout, že nejlepší přátelství vzniká mezi sourozenci, aniž by si to uvědomovali. Vím to z vlastní zkušenosti. A proč je tomu tak? Možná proto, že člověk od narození vidí svého sourozence. Zná ho dobře. Jeho klady i zápory. Jeho trápení i radosti. Jeho touhy a sny. Má v něm vzor, vrbu, domácího mazlíčka. Může se o něj starat i opřít, když to potřebuje. Z jakého důvodu se tedy většina sourozenců pere či hádá? Moje teorie zní jednoduše. Jsou spolu přespříliš často. Zvyknou si na sebe a postupem času se začnou vzájemně otravovat. Není to zbytečné? Kolik problémů by si tím ušetřili? A chce to jen jednu věc. Respektovat se. Dle mého názoru bratři a sestry existují, aby lidé nežili odmala o samotě. Alespoň nějací přátelé jsou pro ně jistotou. A stejně si toto většina z nich ničí hloupými chybami, hádkami a nadávkami. Jedináčci by si sourozence přáli a my, co je máme, si jich nevážíme.

Jak těžké je najít si nové kamarády? Něco tak důležitého a nutného by mělo jít samo, nebo ne? Přirozeně. Jako dýchání. Kyslík potřebujeme k životu stejně jako dobrého přítele. Proč je tedy kyslík tak snadno dosažitelný, avšak dobří přátelé v dnešní době nedostatkové zboží? Kolik lidí v našem okolí nás vždy vyslechne, nikdy nepomlouvá a umí poradit? Určitě zoufale málo. A přiznejme si podle pravdy. Kolika lidem, kteří na nás spoléhají, bychom pomohli v každé situaci? Ani tohle číslo zajisté netrhne rekord.

Jak mnoho přátelství se denně rozpadne třeba jen jedním neuváženým slovem? Jak mnoho kamarádů se denně usmiřuje dlouhými omluvami? Kolik slov je potřeba, aby druhý odpustil? Kolik dobrých slov je potřeba pro vyžehlení jednoho špatného? A co z toho vyplývá? My lidé, nejinteligentnější tvorové na Zemi, se nesmyslně často urážíme. Co když nás ten druhý nechtěl ponížit? Co když nám nechtěl ublížit? A stejně odmítáme prosby či omluvy od srdce. Nemrzí nás ztráta přítele. Proč taky? Máme jich přece ještě spoustu... Ale co když zrovna tenhle byl ten pravý, ten vyvolený? A my jsme ho poslali pryč jako nějaké smetí.

Musí si být přátelé blízko věkově? Ne, to si rozhodně nemyslím. Hodně mých kamarádů už překročilo hranici dospělosti a stejně cítím, že oni jsou opravdoví. Třeba se mýlím, ale třeba taky ne. Každý však potřebuje i pár vrstevníků. Určitou roli hrají nepochybně zájmy. Koho by bavilo poslouchat vyprávění o něčem, čemu vůbec nerozumí? Kdo by vydržel trávit čas s někým, komu nemá co říct? Já ne. Dobrovolně se přiznám. A přesto věřím, že se blízké osoby nemusí shodovat absolutně ve všem. Alespoň se naučíte něco nového, užijete si legrace, upevníte vaše přátelství...

Mně osobně nejvíc záleží na tom, aby vedle mě hrdě stál někdo, kdo mě přenese nad mými černými propastmi. Pak se můžeme zase vyměnit a ponesu já jeho. Budeme se navzájem přidržovat a podpírat, abychom na hrbolaté cestě životem nezakopli. A když se náhodou přihodí, že jeden z nás upadne, druhý mu pomůže vstát a budeme spolu pokračovat pozvolnou chůzí dál a dál.

Ano, je to tak. Bez přátelství určitě nestojí život za nic. Není nic krásnějšího než ta jistota, ten pocit naděje, že na vás někde někdo čeká připraven, kdy ho zavoláte. A nedá se žít ani bez toho falešného přátelství, o kterém si teď myslíme, že překoná všechny zkoušky a nástrahy.