Jeden rok života

Anotace: co myslíte, dočte tohle někdo až nakonec?

Před rokem v tento den, jsem vstávala kolem páté ráno. Večer předtím jsem prožila v moc příjemné společnosti v hospodě. Celé ráno jsem si ho přehrávala v hlavě. Když jsem vycházela z domu, a svítily na mě první ranní sluneční paprsky, pomalu mi začínalo docházet, jak mě vlastně mrzí, že se tak spokojeně necítím častěji. 

No, a pak to přišlo. Nikoli náhle, spíš zcela přirozeně, jsem přijala své vlastní nové stanovisko. Toho rána jsem si slíbila, že se postarám o to, aby mi bylo líp. Chtěla jsem docílit toho, že budu šťastnější a taky, že budu trávit svůj čas s lidmi, se kterými ucítím vzájemný upřímný zájem a sounáležitost. 

Vůbec jsem si v tu dobu nemyslela, že rok může uplynout tak rychle. Pamatuji si, že jsem si tehdy přála aby čas míjel rychleji. Odpočítávala jsem přibývající dny a radovala se, že jsem každou chvílí dál od všech těch událostí, kterými jsem se trápila. Těch 366 dní si představuji třeba jako 366 slupek, do kterých je zabalená cibule, každá jedna, mě od toho co bylo před ní, měla chránit.

Počínaje tím dnem se pro mě mnoho změnilo. Od toho, mého přístupu a formy prožívání, přes to, které lidi považuji za své přátele, povahu mezilidských vztahů, které iniciuji, až po mě samotnou. 

Změna v mém provedení není vždycky sranda. Začíná procesem uvědomění, že je něco v nepořádku a že tu změnu momentální realita, nebo možná spíš já, vyžadujeme. Pokračuje přes velmi racionální posouzení situace, stanovení jasných pravidel, na jejichž dodržování je nutné lpět, protože jinak si přece pomoct nedokážu (nebo se o tom alespoň sebe sama snažím přesvědčit). Konfrontace se skutečností, totiž že pravidla mohou znít dobře na papíře, ale mám srdce a to mi zkrátka neumožňuje fungovat podle tabulkového nastavení. Potřeba rozšířit a neustále aktualizovat mantinely, protože se jednak neustále mění podmínky, a jednak potřebuju, aby pro mě bylo fyzicky možné to všechno plnit.

Vlastně si myslím, že to celé začne pomalu zapadat, až když se v těch svých normách trochu zklidním. Ony dospějí do jakési zvladatelné podoby, ale já taky na nějakou dobu zatnu zuby a chtě nechtě se držím svého "plánu". Domnívám se, že potom přijde na řadu působení toho všeho ostatního, co naopak vůbec nemám ve své moci. Svět se postará, aby se ta snaha vyplatila. Nebo při nejmenším, aby se pořád něco dělo. 

,, Jediná jistota je, že se pořád všechno mění. " Obraz s tímto citátem jsem si tehdy vyvěsila nad psací stůl a dennodenně si připomínala, že už v té chvíli bylo vše dosti odlišné než před ní. Dneska mohu s jistotou říct, že to tak vážně je. Všechno se mění a změnilo. 

Co se týče mě, tak se upřímně domnívám, že jsem někdy před rokem sama sebou docela věrně ilustrovala Herakleitovo tvrzení: dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, akorát v reverzi. Totiž že existují věci, které zůstávají stejné právě tím, že se stále mění. Za tu dobu ze mě opadaly nánosy kohosi, kdo jsem vůbec nebyla já. Myslím, že jsem zakotvila, nebo jsem možná spíš konečně kamsi do své paměti zapsala, jakým myslím rytmem, a když náhodou nevím kudy kam, vracím se k tomu rytmu jako k návodu k sobě.  

Když přijde konec je jistá jen jedna věc. Přichází společně se začátkem něčeho jiného, co se bude časem rozvíjet. A člověk nikdy neví, jak moc se to osvědčí, dokud tomu nedá šanci.