co činí bohyně mezi špínou

Bylo to v hodině, kdy kouř visí, níž než myšlenka
a víno páchne jak hadr po dešti.
Seděl jsem při lavici, kolena u brady,
a svět byl celý z prken, sazí a klení.

Tu dveře zasténaly.
Ne jak když přijde sedlák,
ne jak když vítr strčí rameno do fošen,
nýbrž jak když se svět na chvíli zapomene otevřít.

Stála v prahu.
Nehnula se.

Jak by četla v nás jak v hliněné tabuli,
vážila dech, ruce, oči, nože,
a krčma — ta svině hlučná — ztichla,
jak když kněz zvedne hostii.
Jenže tady nebylo spasení,
jen cosi, co nepatří do hnoje.

Měla na sobě kůži.
Ne koženou. Ne lidskou.
Barvy se po ní honily jak krev po řezu,
rudá byla paní a jiné jí sloužily.

Dlaně jak hadí břicha.
Prsty dlouhé, na každé ruce čtyři,
jak kdyby člověk byl psán jinou rukou.

Helmici měla,
jak válečník z cizí války.
Hledí zlaté, beze zraku.
Byl jsem rád, že mě nevidí,
a bál jsem se, že vidí vše.

Pak vykročila.
Prkna nevrzla,
jak by se bála jí dotknout.

Šla k prázdnému stolu,
tomu, kde se nikdo dlouho neusadil,
a já věděl — a nevím odkud —
že tam sedí bohové, když se jim zachtí.

Co činí božstvo mezi špínou,
a proč se dívám já, syn hlíny,
kam bych neměl.

Usedla.
Bez váhání, bez rozhlédnutí.
Jako by krčma byla jen mapa,
kterou už jednou četla.

U pasu měla nůž.
Ne pro chléb.

Rukojeť z dřeva, jež jsem nikdy neviděl,
kámen na konci značkami pokrytý,
a dvě čepele, blízké, jak bratři ve hříchu,
tenké jak jehla mastičkáře,
pevné jak soud.

A pak zvuk,
jak když se odemyká truhla,
která neměla být nikdy otevřena.

Sňala přilbu.

Světlo.
Ne z ohně.
Z ní.

Provazy bílé jak sníh,
silné jak mladé vrby,
padly jí na ramena
a když je hodila zpět,
prásklo to,
jak by někdo bil vzduch bičem.

Oči hluboké, noční, modré.
Ne lidské bdění,
ale bdění šelmy.

Ústa menší, rty jak čerstvá rána.
Když se jazyk lehce dotkl zubů,
spatřil jsem hroty
a sklopil zrak.
Pozdě.

Na tváři zlatý znak.
Nebyl přivázaný, nebyl vsazený.
Byl jí.

Uprostřed jiskra jak jitřenka
a mně se sevřel žaludek.
Ne hladem.

Nikdo nepromluvil.
Jen oheň dýchal
a tulák u krbu se stáhl ke zdi,
jak by i bída poznala pána.

Až pak se zvedl hostinský.
Ruce jak lopaty, břicho klidné,
vousy plné popela.
Udeřil dlaní do stolu,
rána, jak kance skolíš.

„Putuji ze země, kterou zná málokdo,“
řekla, hlas chladný a cizí,
a přece v něm zněl tón,
který dráždil mysl
jak klíč, jenž nechceš,
a přesto hledáš.

„Chceš kaši?“
Hostinský stál pevně,
svět krčmy v jeho dlaních.

„Chci divoké maso!“

Přikývl
a přinesl jen hlavu prasete.

Pak blesk.
Nůž vyletěl,
maso zmizelo,
a v lebce zůstalo prázdno.

Čepel se zaryla do stolu,
dřevo prasklo,
kámen na konci rukojeti
pulzoval rudým světlem,
než vyhasl.

Ruka sklouzla od nože,
masa se chopila holýma rukama.

Krčma zadržela dech.

Co činí bohyně mezi špínou.

Serithal vstala.
Uchopila nůž
a hodila ho ke krbu.

Zaryl se do sloupu,
rovně skrz tělo krysy,
čepele ji sevřely
mezi ránu a ticho.

Tulák zbledl.
Dítě hostinského ztuhlo,
slza visela,
nespadla.

„Mohla jsi vzít život mé dceři.“

„Naopak.
Ochránila jsem ji.“

Krysu strhla z nože,
hodila do ohně.
Plamen zasyčel.

Ticho ztěžklo.

Serithal usedla zpět.
„Přines něco k pití,
pokud znáš něco,
co neurazí.“

Hostinský přinesl džbán,
lesklý, cizí tomuto místu.
Víno kapalo pomalu.

Kývla.
Řád byl obnoven.

„Pokoj.
Bez havěti!“

Zaplatila dvanáct mincí.
„Ať je ticho takové,
abych mohla spát.“

Pak zvedla hlavu.
„Hledám mága.
Žije vysoko v horách.“

„Brenric,“ řekl hostinský.
„Cesta je zlá.“

Ukázala na mne.
„On ji zná.“

A já, syn hlíny,
ztuhl.
Strach a cosi horšího
se ve mně spojilo.

„Až se ráno probudím,“
řekla klidně,
„budeš čekat.“

Co činí bohyně mezi špínou.

A já věděl,
že svět, jaký znám,
se už nikdy nesloží
stejným způsobem.