Můra

Můj život byl krátký.

Tak krátký,
že si nepamatuji jeho začátek.

Jen světlo.

Vždycky světlo.

Letěla jsem k němu,
i když pálilo.
I když mě od něj lidé odháněli rukama,
které byly mnohem větší než já.

Teď už mě nespálí nic.

Prolétám zavřenými okny.
Sklem bez zvuku.
Plameny mi procházejí křídly.

Jsem volná.

A jsem tu navždy.

To jsem tehdy ještě nevěděla,
že navždy je příliš dlouho.

Létám za světly.

Jednou svítila malá lampička
v kůlně za domem.

Pod ní byl muž,
který doma hladil ženu po vlasech
a říkal jí, že ji miluje.

Tady v noci šeptal jiné.

Pak se světlo zhaslo.

Jindy se ve tmě houpala světla baterek.
Bílá.
Klidná.

V jejich kruzích tančily stíny.

Ruce.
Nože.

A někdo tam sípal tak tiše,
že jsem skoro slyšela jen ticho.

Pak přišlo světlo,
které bylo větší než všechna světla předtím.

Letělo rychleji než já.

Dopadlo na střechu.

A svět se na okamžik rozzářil.

Od té doby vím,
že i světlo může mít křik.

Létala jsem dál.

Roky.

Desítky let.

Nevím kolik.

Za každým oknem jiné světlo.
Jiní lidé.
Stejné ticho.

Má křídla jsou stále posypaná nocí.
Při letu tiše šustí.

A potom jsem jednou večer
uviděla krb.

Podvečer.

Místnost byla skoro tmavá
a oheň tiše praskal.

Letěla jsem k němu.

A pak jsem je uviděla.

Dětské oči.

Oheň v nich hořel,
ale nebolel.

Dívala se na mě.

A usmála se.

Nevěděla jsem, co to znamená.

Zůstala jsem.