Dotyk smrti

Smrt,
ta zuby ozbrojená,
ta hmota nehmotná,
co vrzá,
a za dveřmi se šklebí,
s kosou,
co kosí.
Pařátem drží hodiny,
které bimbají,
a křečovitě volají,
už je čas,
opustit tento sál,
a chtě nechtě,
jít dál.

Ani v mořích,
ani v horách,
možná snad,
tak na oblohách.

Tam už ztichne opona,
tam je věčná svoboda.
Tam je mír,
co v nás,
promění,
ten zralý sýr,
co vytéká,
a na řasách,
se zatřpytí.

Nechť pokoj v pokoji,
v pokoji,
zvonky cinkají.

Dotyk smrti,
hold,
na každého čeká,
a písek prosévá,
ten čin,
co se zasel,
mukami si prošel,
a nevěděl a neví,
co mu přichystá,
na krajíčku světa,
ta ohyzda vyzáblá.

Civí a civí,
a občas si zamumlá,
jsem,
nevyhnutelná.