Rozběhy v poušť, rozběhy domů

Ach, ten mág přelil mi v srdce něhu,
nenese se v hrudi snadno, když přec
tolik pálí, propaluje se ven.
Stoupá do očí jak hořčice, neb
žárem nutí ronit horké slzy.

Na tu něhu srdce již přestalo věřit,
po věcích sucha pouštní askeze.
Bloudí tak noc nocí dunami, by
dostihlo ztracené mýty.

V koloběh života jen vkročit zas,
a vlasy narostou hned ti po pas.
A také diadém čelo tíží,
bol a krev z trnů mě k zemi víží.

Pod jehličím tu zbyl ještě jeden dárek,
čekající jako serail v břichu pouště…
Plihá mašle se zvonící kancónou navrch,
pro slzy, brachu, neviděl bys citů za vrch.

Pentle pryč, obal hřeje při živici
jasem zázraků – cítíš pryskyřici.
Stigma hvězdice spolu s lékořicí
je symbol přece citu mého vřící.