Nezvedl kámen

Žiji v běhu.

V šeru mezi stromy,
kde vítr zná každou stopu
a každá stopa něco prozradí.

Mám zuby.
Mám drápy.
Mám srst proti zimě.

Mám nohy,
které najdou cestu dřív než oči.

Když padá sníh,
běžím dál.

Když přijde hlad,
běžím dál.

Když přijde ticho,
slechy se napnou.

Takový je svět,
který znám.

Viděl jsem je.

Nahé tvory bez srsti.

Pomalé tvory bez drápů.

Těla, která se třesou zimou
a přesto chodí tam,
kde čeká smrt.

Nezmizí v lese.

Nesplynou s kamenem.

Zanechávají stopy.

A les je nechává projít.

Mají kámen.

Mají oheň.

Dlouho je sleduji.

Nevoní jako zvířata.

Nemluví jako zvířata.

Dělají věci,
kterým nerozumím.

Dnes mě k nim vede hlad.

Ne odvaha.

Ne důvěra.

Hlad.

Ve vzduchu je pach kostí.

Pach tuku.

Pach kouře.

Zůstávám mezi stíny.

Čekám, až odejdou.

Ale oni zůstávají.

A já také.

Jeden z nich mě spatří.

Zvedne hlavu.

Jeho tělo ztuhne.

Moje tělo ztuhne.

Jeho ruka se pohne.

Svaly se napnou.

Ustupuji o krok.

Čekám kámen.

Ale ruka pomalu klesá.

Nechápe mě.

Nerozumím jemu.

Přesto zůstávám.

Oheň praská.

Noc dýchá.

Jdu blíž.

Ne proto, že věřím.

Protože hlad je silnější než strach.

Jeden krok.

Další krok.

Přede mnou leží kost.

Velká.

Těžká.

Voní starým masem.

Přiblížím se.

Zastavím.

Ustoupím.

Přiblížím se znovu.

Moje oči hledají jeho ruce.

Jeho oči hledají moje zuby.

Beru kost.

A už ji nepustím.

Táhnu ji po zemi.

Kámen za mnou škrábe o kámen.

Couvám.

Pomalu.

Hlava nízko.

Zuby obnažené.

Ne kvůli útoku.

Kvůli tomu, co mám v tlamě.

Moje oči zůstávají na nich.

Tělo se pohne.

Trhnu hlavou.

Zavrčím.

Hlas nízký jako kámen pod tlapou.

Kost nepustím.

Nezvedá kámen.

Jeho ruka zůstává dole.

Nejde blíž.

Táhnu kost dál.

Ještě krok.

Ještě jeden.

Až když je mezi námi dost tmy,

otáčím se.

A běžím.