Bezejmenná

Když všechna náklonnost mrtvá už byla,
sdílené lože s cizím se zdá,
a jako sydrom cizí ruky vryla
se propast do vášně zlá.

Ještě včera jedno tělo jsme byli,
když zoufáme vedle neznámého,
na návrat ke kráse došly už síly,
zbyl pocit dítěte nechtěného.

Náhle přitančila mezi nás
jakási dívka bezejmenná,
kéž vnímala bych vnitřní hlas
a brala nohy na ramena.

V té chvíli z něj vyprchala snad všechna strast,
všechno utrpení světa,
nevěřil, že mohla by to být jen past,
s každým jejím pohybem pak výš a výš vzlétal.

Snad i pro hlavu vězně
pro tanec poslat by dal.
Neb poznal toužení bezmezné,
s tou jedinou chtíč z mrtvých vstal.

Že nosila v klíně jablíčko rajské,
nemohl, chudáček, ani jen tušit,
a nesměl už víc, než své slzy sušit,
okusení vyhnalo ho zas zpátky na zem.

Snažil se alespoň vrátit zpět tam
do země jemu tak dobře známé,
však nešlo už zašít ten na srdci šrám,
byť on mnou byl znovu jako dřív zmámen.

Ztratil se v sobě,
chtěl zvrátit ten hřích,
už boží mlýny i osud ho doběh,
možná spasit mohl by ho líh.