I tak spočinem

Něha něžňoulince plachá,
beru si jej v nudličce,
pažemi svými mávám,
a vykrajuji slastí boskané.

Obejmutí vrbičkou,
a zpívej píseň celičkou,
když fugato hrdlem znívá,
s obzorem vzorů indig,
a malovaně oblak tyrkysových.

Dojaté čmelkování zástupů,
překrývá mámivé poryvy,
od studů,
po mourkaté odkrývání.

Vlnokobranní vlní,
bavlnkou nešatů odvážné,
jak láska přímá dovolí,
v pletoucím dostřelu.

Mermomoci Mademoisele,
odnesu stydkost za hyacintem,
kde lázněmi sběr zkypříme,
a vypijem své kalichy,
slibem kouřových svodů.

Lehoulince útlocit přifoukne svíc,
ušlechtilá, přenádherná,
nač vzpomínat,
jen setři ta má víčka,
potichu,
věnečkem tvým ověnčeným.

Motýlkování s úsvitem šepotá,
lůna lunou houpají,
prozatím zpychle,
leč neusínej hned,
co povím ti,
stvoří přetvořené vory,
až k oceánům nepoužitelných cest,

možná najdeme volbu,
a obelstíme lest,
než rozpustíme lované v podmoří.


I tak spočinem,

a utkvíme oporou svá,
nesvá klínovitá příměří,

ráz zaráz.