Lískám středem

Kdo má lískat toho blázínka,
nechť ovoní lipového květu,
který vyrůstá v něm na stokrát,
po částic nasytých mil náhonů.

Nadmuté víly se ozývají,
že slyšeti je v bouřkách,
a kde potichu nasává muchomůrčin klid.

Zbožné přání váhavě hádá,
jestli nezaprší déšť zlaťáků,
aby kočičí princ nestanul,
v korunách hrajících basů.


Oalá,

lámající rákosy,
desetitečky odstíněných hladin,
ono čekajíc vyspává,
uchyluje se k medu,
oříšek louská zrzavá,

náplast z řízku vyhojí zhojené.


Blázínku,

poplujme v rytmických multivesmírů,
nalézejme levobočky,
i pávy králů,

zkousněme naléhavé vznícení,
a to třesátko řachu,
si odebírejme z pupků,
v tom vyloupení taktu,
rozparem kanoucí rosy,

křehké křehotinké prvosenky.



Lískám středem,

odzbroj mou kartuš,

a naverbuji se k dlaničkám vodopádů,

co z ústa z úst,
už nevyslovíme,

ani západem rozbřesku,

ani divanem rozpálení !!!