Proč být sám...

Co to má být,
proč žít osamocen,
když jsme ouško,
a z hrníčku pijem slast,
ve které proudí zázraky,
v mírumilovných hřátí.

Slunečnice pro každý den,
růže královská pro ovonění,
čtvero lístků z žílek kapek,
stokrát slyšet a né-li víc,

mám, mám,
prostě mám Tě rád,

a nekonečno,

a nikdy nedopustím,
abys uschla milovaná,
koho bych pak zaléval,
okoho bych opřel opětované...


Odtrhněme se od prázdnoty,
zapějme a připijme si,
že jsme součástí miniatury,
se kterou se zvětšujem v notách,
po krouživých krocích tance,
s malovaným příslibem žádání.


Proč být sám,
za jakou cenu nemít nejcennější,
vždyť pro koho se vzdáme všeho,
pro koho položíme dráhy cest,
skrze v čest napočest.


Probuďme se k ránu ovinů,
oči znavené zajiskří,
vlasy k vlysu zkoření,
a zvonohlík s kanárkem špitnou,

pssst,

šaty rubínu škádlí,
sevřou jim ručky,
kde kapesníček vlídně padl,

a po višních se zaprášilo,
přec hladovějí přeci,
po zastíněných lýtkách,

co poupě svá,
rozpučí bouřlivé léta,

k letům v pletené košilce,

bílého zlata,

korunko Zlatavá.