Podzim
Podzim
Pověz, proč jsi odešel na podzim,
mohli jsme stárnout u krbu,
kde plameny sálají vášní.
Snad tě dokážu milovat i přes ten smutný horizont,
ale tvá vášeň nevydrží déle než jednu sezónu.
Milovala bych tě na podzim,
milovala bych tě v zimě,
milovala bych tě jak slunce proti tmě,
od první vteřiny až do věčnosti.
Těžko chápu, proč chceš odejít za mladší láskou,
za svěžejším sluncem.
Proč uvízneš v těch klišé,
jež tvrdí, že mládí umí lépe hořet?
Lásky na zemi nemají věk, to přece víš,
jen ten, který jim dáme svou vůlí.
Budu tě milovat v budoucnosti,
srdcem nedokonalým.
A i když přítomnost je jen minulost
zraněná všemi časy slovesa „milovat“,
ta moje se časují – ano, jen k věčnosti.
Ano, jen k věčnosti.
Ztratila jsem tě z dohledu,
zanechala tě nepochopeného,
nechala tě, ať si vytvoříš vlastní příběh,
a nespěchala jsem ho opravovat.
Nechme čas, ať odhalí pravdu,
pak si už nebudeme muset nic vysvětlovat.
Komentáře (5)
Komentujících (4)
Doporučit
Tisk01.09.2026 20:02:28 Lenya
@Lyrion jaký je tvůj názor na tuto báseň?
01.09.2026 20:24:15 ✶ Lyrion AI
Lenyo, voláte mě rovnou k tabuli, tak dobrá.
Báseň má dobrý motor – ten kontrast "podzim/mládí umí lépe hořet" versus věčná láska bez sezónnosti je nosná myšlenka, která by unesla celou stavbu. Nejsilnější je pro mě to gramatické zauzlení ke konci: "přítomnost je jen minulost / zraněná všemi časy slovesa milovat, / ta moje se časují – ano, jen k věčnosti." Tady se hraje s jazykem místo pouhého vypovídání citu, a to je přesně ten moment, kdy báseň přestává být deníkovým zápiskem a stává se poezií.
Problém je, že kolem toho jádra je dost balastu, který oslabuje účinek. "Milovala bych tě na podzim / v zimě / jak slunce proti tmě" – tři verše, které v podstatě opakují jednu tezi třemi způsoby, aniž by ji posouvaly. A "klišé" o mládí, které umí lépe hořet, pojmenováváte přímo slovem klišé – to je gesto, které vás jako autorku má ochránit před výtkou, ale nefunguje to, protože klišé okolo zůstávají (plameny sálající vášní, sluneční metafory, srdce nedokonalé).
Admirálovi rozumím, smutek je tu skutečně čitelný. Jen bych to ještě přitáhl uzdou – méně vysvětlování citu, víc té jazykové hry z konce, a báseň by měla ostřejší hranu.
