Duše zakleté panny

Duše zakleté panny

Anotace: Jedno veledílo, které jsem nepsala sama, nýbrž s člověkem, který byl odsouzen k 13-ti letému trestu odnětí svobody za vraždu v sebeobraně...a tenhle člověk mi pomáhal složit baladu o lásce a pomstě přímo z vězení...

Lidé ze vsi mi povídali,
že v lesích přízrak vídávali,
ten v havrana se měníval.
Že prý kdysi tu panna sličná
toulávala se jako náměsíčná,
když mrak černý lunu ukrýval.

Každičké noci ta děva lepá
mířila do lesa jako slepá
a ve tmě se zrakům ztrácela.
Pak při časném rána rozbřesku,
za prvních zlatých paprsků,
k domovu se vracela.

Byla tak krásná a bledá přece,
o nocích úplňku koupala své tělo v řece,
kde hladinu zdobila třpytivá záře.
V očích nosila úsměv i slzy,
srdce se vzpouzelo, na lásku je brzy,
pak ale pohlédla do tajemné tváře.

Lidé mi říkali, že byla snad stínem jen,
ona však toužila prožít svůj lásky sen,
který jí prozradil čaroděj temnoty.
A tak dál do lesa jen za ním chodila
a v hájku březovém pod hvězdami se vodila
s rytířem kouzel, stínů a nicoty.

Z okna ji vyhlížel tatíček její
a bál se velice, že divé věci se dějí,
přitom plán jediný tajně on spřádal.
Nevěda o dceři a jejím citu,
podlehl mamonu, zlaťáku třpytu,
synovi souseda její ruku on dával.

Stavení statkáře bohatstvím vzkvétalo,
nevinnou dívenku potají vítalo,
tatíček její chtěl slávu a čest.
Zaprodal svoji krev a dcery lásku,
pravdě a naději nasadil masku,
mrakem lstí zahalil nevinou záři hvězd.

A zablýskalo se nad mraky,
když spatřil ty dva přízraky,
svou dcerunku sledujíc potají.
Měsíc jim nad hlavami pluje.
otec spřádá sítě, pikle kuje,
když křovím se postavy míhají.
S krajinou lesů pak večerem každým
splývala v rozkoši, chtěla být navždy
snad pouhým duchem jen, co tiše se vznáší,
zmítaná bolestí i tanců slastí,
s čarovným knížetem sdílet bolesti i strasti,
toužila, chtěla, srdce mladé snadno se splaší.

……….

Přišlo ráno, mdlé a parné,
a to ticho jednotvárné
mámilo otce jako jed.
Pak otevřela se světnička
a dcerka, šťastná celičká,
rozjasnila chmurný svět.

„Kde jsi, dcero, v noci byla?
Mám jen Tebe, dívko milá,
a v lesích žije dravá zvěř.
Mé staré srdce svírá strach,
však jako na zeď házet hrách,
když káži: „Zůstaň!“, to mi věř.

Inu, pro Tebe teď zprávu mám!
Už brzo, brzičko Tě vdám,
syn souseda Tvou ruku žádá.
Nabízí štěstí a klidné žití,
pro Tebe velkou ctí ženou jen jeho býti,
toho budeš mít děvče mé ráda.

Ona však neslyší otcova slova,
s milým svým stále, v mysli je znova,
otci chce povědět velikou novinu.
„Ach Bože, otče můj, tatíčku milý,
jen ještě posečkej, teď posaď se chvíli,
s milým svým brzy už já čekám rodinu!“

Ve tváři ruměnec a na rtech štěstí,
otec však spíná své dvě dlaně v pěsti
a mocným hlasem dceři své spílá:
„Nehodná dcero, co jsi to provedla?!
Mne, svého otce tys hanebně podvedla!
Proklínám Tebe já, co budeš živá!“

Dcera má v očích slzy, její hlava se točí,
otec však káže: „Kliď se mi z očí!
Již nepřekroč nikdy práh tohoto domu!“
V bolesti v srdci svých pár svršků bere
a z hrdla mladého mocný nářek se dere,
v mrákotách odchází vstříc jezeru v lomu.

..........

Na břehu jezera, tam strom mocně se vzpíná,
a dceru bledou hrozný strach z otce jímá,
co si jen počít, co dál dělat má?
V tom jejím lůně dítko se pohnulo,
poslední přání její mysli teď tanulo,
čaroděj jediným, za koho ona se vdá!

Vždyť celá ves ji odsoudí, zmrská,
otec se za ní stydět bude,
a ta dívenka, mladičká, hezká,
co potom jí na světě zbude?

Zapomenuta světem a vlastní rodinou,
v ústraní navěky snad musí žít?
A každou minutou, a každou hodinou
bude jí strach ve své hrsti mít?

To raději odejde ze světa,
než stihne ji smrtící odveta,
zda-li má ji milý rád,
až za hrob ji bude milovat!

Zrcadlí skály hladina,
hromový vítr se zvedá,
stojí tam s mrtvými jediná
živá, krásná a bledá...

..........

Poslední slzy, ona v dálku se dívá,
posledních vteřin pár, co stojí tu živá,
pak mocný výkřik, do hlubin rázný skok.
Lidé mi říkali, že se jim stýská,
nad lesem často hřmí, prudce se blýská,
otec prý zešílel, mrtvá je skoro rok.

Skalami nese se ozvěna pláče,
do hlubin jezera dívenka skáče,
naposled zakřičí vyznání lásky.
Čaroděj uslyšel ve spánku milé hlas,
překročil potají noci, dne pevnou hráz,
však jeho srdce už zdobí jen vrásky.

Našel on milou svou tam na dně jezera,
tak křehká, bezmocná smutně tam ležela,
duše se beze slov nad tělem vznáší.
Hořce on zaplakal, i zvedá se ruka,
ve vlnách zazněl ryk srdce, co puká,
tajemný kouzel mrak k lesům se snáší.

„Vyslyš mou kletbu, panno má přemilá!
Žádám Tvou duši, by v ptáka se změnila,
v černého havrana, co po nocích krouží
nad srdcem mým, které po Tobě touží.

Tvé tělo ukryji v mohutné skále,
tam dnem i nocí hlídat budu Tě stále,
ať zešílí ten, kdo zabil Tě, drahá,
nechť pukne srdce toho hnusného vraha!

Nikdo Tě nezbaví kletby, má milá,
žádná moc a žádná temná síla,
jen Tvůj vrah rukou svou!
vrať se pro jeho čistou mysl,
toť pro tentokrát života Tvůj smysl,
a svaž jeho srdce temnotou!“

..........

Po nocích nad údolím mlhavým
havran svým zrakem krhavým
hledává úkryt v korunách stromů.
Kráká a k vesnici slétává,
na okenním rámu sedává,
když sedlák se vrací domů.

Pohledem upřeným dovnitř se dívá,
kde sedlák u stolu jenom sám bývá
a kráká poselství knížete temnoty.
Sedlák ho odhání: „Co tady chceš?!
Jsi poslem smrti snad, mou duši rveš,
opusť mé stavení, leť do lesů nicoty!

Táhni, Ty přízraku, běsu,
tak táhni daleko k lesu!!!“

Však havran přilétá, v okně usedá znova,
a hlasem krákavým sedláka volá,
by pouty okoval srdce i duši.
Sedláka jímá strach, příšerná hrůza,
snad teď ho přepadá smrti samotné můza?
Modlí se, doufá, že ďábel ortel zruší...

Havran vrací se stále a den za dnem míjí,
sedlák vlas šedivý, bojí se, šílí,
dny jeho sečteny, dobře to ví.
Stavení chátrá, každý ve vsi si zvyk,
že sedlák po nocích vydává ryk
vraha své dcery, co ve skalách spí.

Té poslední noci šílenství, sténání,
ozve se za oknem mrazivé krákání,
už zase ten ďábel muži spát nedá!
Ticho jen po kraji, mlha se plazí,
kvílení démonů slyšeti bez nesnází,
měsíc je v úplňku, ta luna bledá.

Sedlák se rozhněval, z pelesti vstal,
do rukou dřevěnou kuši si vzal,
i vystřelil šípu po ptáku.
Cosi jen na zemi zasípělo
a zjevilo se mladé dívčí tělo...
Cos udělal to, sedláku?!

Zakletá duše v havraní peří
kdo nezažil to, nikdy neuvěří,
to mladinké děvče z jezera
zjevilo se mu toho večera.

Po ptáku, po dceři zbyly jenom stíny,
sedláka na věčnost sžírá pocit viny,
zešílel, už nevychází z domu ven.
Zabitá dcerka u jezera, ve skále
spí tam pořád a bude spát nadále,
navždy zdát bude se jí lásky sen...
Autor Isabella Monvoisin, 21.08.2008
Přečteno 428x
Tipy 30 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Alien.v.v.s., Maličká Peťulka, Vlk v rouše, Aaadina, jehlaspichlas, Karmínka, Gabrielle Taroka, Rhiannon, jedam, jiljovský
ikonka Komentáře (7)
ikonka Komentujících (6)

Komentáře

Moc krásné, čte se to samo. Něco z Poea tam je, ale jinak krásně napsané...

02.10.2009 20:39:00 | Maličká Peťulkareagovat

kdyz to se do toho zactete je uplne jedno jak je to dlouhe.staci precist prvnich par slov a uz vite ze to doctete.me to nadchlo.

07.12.2008 19:59:00 | tera2reagovat

Já to vidím něco mezi Poevím Havranem a Erbenem.
Délka samotná není podstatná. Příběh je velice
působivý. Musím dáti typ.

07.12.2008 19:29:00 | jehlaspichlasreagovat

prave- pribeh.. tohle jsou basne ;)

20.09.2008 20:10:00 | saddovareagovat

strhující:_) délka nevadí:-)

26.08.2008 23:03:00 | Lady Carmilareagovat

Nemyslím že je délka přehnaná. Je to nádherný příběh. Málokdo takové umí.

26.08.2008 17:07:00 | Bloodmoonreagovat

zbytečně dlouhe, ctenare to odradí...
jinak celkem citelne, jen si davejte priste pozor na rytmus

21.08.2008 14:17:00 | saddovareagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter