bel Mondo, pouštník a kopec soli

Anotace: ...

stín odešel do pouště
prázdné plastové láhve tvoří břeh pustého ostrova
moře lidí se plaví oceánem sem a tam
nejsme lidé převlečení za lidi
jsme dav převlečený za individualitu
tik tak a stále si říkají jak někam patří přitom se dělí na stále menší a menší
v ulicích mezi paneláky je člověk mravenec
zabedněně se dívá lidem do oken a touží být někdy tam kde oni
zatímco ti lidé v oknech jen vstávají a usínají a sem tam umírají
no a když se na chvíli staneš obyčejným
představuješ si že zapadneš
ale
nezapadáš

Lucie, alkohol je super
je to clona mezi tebou a světem který sis kolem sebe rozdrobila
složíš se z toho
a nejspíš záleží z jakého úhlu se na to podíváš

každý bůh má zřejmě svého boha

odkládám kabát, pero, i pohár s vínem
a přesouvám se do jídelny
kde se nažeru až prasknu a pak
až budu na hajzlu srát pomyslím si
že jsem za celý svůj život blablabla
nikdy jsem se neměl stát vyučeným židem
malomocným ruku nepodávej
všichni půjdete pracovat
chléb a víno všem
a hry
a super hry
Lucie
jsme přežitek
relikty
ty nejsi já
jsi mi odporná
obdivuji tě
mám v koleně vodu
vozíček nejezdí
pepři sůl kousek
jsem smutný
jsem moc smutný
interní audi
už nejezdí


HESLO:
já už se vůbec ničeho nebojím
slyšíš mě už se vůbec ničeho nebojím




/




já
přítel svého stínu
stal jsem se klaunem a sebeteraupetem zároveň
naordinoval jsem si odsekávání prstů
za každý den jeden ven
potom nohy
ruce
a až se propracuji i k tvému tělu
udělám ti totéž
budeme dvě torza
necháme se unášet proudem
nebudeme nic řešit
já vedle tebe chci strašně moc jen existovat

a tak to bude
já nechci umřít
tak moc se bojím



/


je to konec




zdravím tě ale ty si mě nevšímáš
jsi zamilovaná do někoho jiného
do největší nuly na zemi
zpíváš si s ním ale slovům nerozumím
protože mi nepatří
a ty jsi mi nikdy nedokázala zazpívat i když jsem to moc chtěl
a teď s ním trávíš noci na parketu a zapisujete se do dějin
nemůžu si pomoc a nenacházím slov
někde tady přece musejí být dveře kterýma jsem vstoupil

je těžké být sám sebou když mě mé alter ega stahují ke dnu
nejsem ještě připraven na tvůj další útok
a z hlubin se vynořuje čím dál víc nestvůr
co polykají náš společný vzduch
byl jsem úžasný a jediný když jsem byl tvůj vesmír
teď jsem sluneční skvrna na krásném dni


noc v alžíru
světla velkoměsta jako bludičky
poletující nad mrtvou pouští plnou všedního života
cesta dovnitř a zase ven
strnulí lidé ve strnulých kulisách dávnověku
město protkané všemi věky
můj přítel mi nabízí chléb ale já bych raději spal pod hvězdami
zachumlaný do její deky

všechno mi splývá
alžír je nekonečná bolest protože trvá
a trvá
a tráva tady roste
i mezi zahradami

už nevím komu patřím
jsem všech
každý mě má kousek a já snad nemám vůbec nic

nejsem střed vesmíru
nejsem vůbec nic

někdo tady musí zůstat a zapálit poslední ohně
na cestu do pekla dobrou noc