Přátelství a láska napříč poezií

Dvě ruce se v mlze drží
a dodávají si síly.
Dvě oči spolu sdílí
zármutek i štěstí.

V zákulisí obrazy koní
a hříva v Bachově symfonii.


Dálka je jako řeka
průhledná i čirá,
co ústa slovům otvírá.

Smích po krůčkách dává
v laskominách citů.
Ať jsme každý jiný,
slabikujeme tutéž větu
o milování.
Proč léky na uklidnění?
Přeci srdcem hrají varhany
a ticho barví srdeční odezvy.

Bezpečí a náruč,
to je nejkrásnější poklad světa.
Po jazyku nechat tvořit cit
a dokázat,
že to není kýč.

Vdech mezi skluzy
láká čím dál víc.
Tělo je půvab bez hranic
i nosí květ v žáru holubic.

Co strmé stěny?
Vždyť druhý rád zachytí.
Vzdušná čára
je přeci jen krásná síť.
Věřit v něco je jablko
i vůle žít.





Nový Newton.
Ha.


Inteligence prochází se skromností.
To malé dokáže nadčasovosti.

A múza?
Hladí intuici v poezii.
Bez ní nic bychom nesložili.

Zákon gravitace.
K sobě rovným dílem maluje
v souhvězdí skutečnosti.
Mistře.
Namaluj něhu v prostorové díře
a rozšifruj vše, co je právě na papíře.

Usmála se, nečekaná vize.