Večer

Potkals báseň.
Byla plnoštíhlá.


Seděls nad slokou,
aby se Ti nerozpustila.

A hle ona se usmívala,
v dialogu přijímala.

Uděláme rozhovor,
v souvětí dávných nocí?
Že?

V tu chvíli vlasy rozpustila
i tělo rozložila.
Jen byla oblečená
a chtěla malířské plátno.
Proč?

Láska se musí malovat
než uteče rohem.
A zase se smála.

Dávala barvy na tělo
i jemně se smála.

Jsi zelená.

Možná?
Jsem rostlina
a zalévej.

Prohodila, že mě má ráda.

Její kočka předla
o vesmíru.
Já hledal temperu.
Barvy měly vládu.
Napsala to do příběhu,
aby dala vláhu.

Jsi sedmikráska?
Zase smích.
Rozkvétala.
V očích jas
i půvab svého pera.

Jsi pampeliška?
Netrhej mě.
Jsem tak křehká.

A začalo kolo milování.
V rozpínání i v kolísání.

Pst.
Dobrou noc, notebook
splnil krásnou roli.
Kvetlo nocí psaní.
Tak potřebné snění.