Úkoje

Ležíme v trávě dva přátelé blízcí 

v leknínech smutku jsme na úkor času. 

Troušeni jako prach dalekých dní, 

co srdce skrývá nám zástěrou jasu. 

Voněly astry tvé s vodou a kádí,

ve stínu bolesti lámal se stvol. 

Podej mi květiny v očích se stýská, 

osud náš bolí, v sekvencích tříská.

Radosti pátků, slunce jež nás hřálo,

chvil čistých darů, lásky v temném psaní,

strachu jež naléhal na další úkoje,

zůstala tvořící, v ozvěnách boje.