Nitka po nitkách

Nitka po nitkách spřádá slzy,
v dolíčkách koutů krajin oslňuje,
jasmíny něžňoulinké,
otevírající líce zpěvné.

Nitkami proplétá výkvět,
leč není květu zažehlého,
leč mistrným zdobením oranžerie.

Och i ach,
jen tak v smaragdu lesa usínat,
a nechat rašit zásnuby,
ametystem zásnubním.

Věru vyvěrá rozbřesk z míz,
stovkami i tisíc let,
blanšírovaně horoucí,
v hořících pochodní.

Bublající studánka stůně,
však viníkem je prchající děšť,
co prchlavě vlil potop běs.

Hle!
Tamhle rozcestí motiv vytěsnilo,
surrealismem kosmických záchytů,
kde Dalí rozdvojil manifest zakuklení,
stékajících nečasů.

Nitka na vlásku zapěla,
porybný vylovil veteš,
a obalil zámotkem buků,
i komet broušených.

Vyleť, poletuj Martináči atlasů,
obkrouži luky pastvin,
a sosáčkem nasaješ lektvarů,
rozpětím hadích map,
v křídlech mystických morušů,
kde zkřížíš vlákna hedvábí,


s pocitem hypnóz,
dalekosáhle ovíjených,
a křivcem pudů.