Kruh, který se uzavřel

Pamatuji si první znamení.

Nebyla to slova.
Nebyl to hlas.

Byl to kruh.

Dokonalý tvar bez začátku,
bez konce,
jako dech bohů v prázdnotě.

Lidé vzhlédli k nebi
a spatřili v něm odpověď.

Kreslili kruhy do země,
stavěli kruhy z kamene,
měřili v kruzích čas
a hvězdy ukládali do map.

Mysleli, že pochopili vesmír,
protože nalezli jeho tvar.

Hloupý nápad.

 

 

Potom hledali cestu výš.

Opustili kruh
a stvořili jehlan.

Kámen, který ukazoval k nebi.
Schody pro duši.
Prst namířený k bohům.

A na jeho vrchol postavili člověka.

Řekli:

„Bůh sestoupil mezi nás.“

Koruny zářily,
řeky tekly,
tisíce rukou stavěly schody do nebe
pro muže z masa a prachu.

Chtěli boha na Zemi.

Hloupý nápad.

 

 

Pak přišel kříž.

Lidé byli unaveni
z tisíců bohů
a tisíců hlasů.

Vzali dřevo.

Udělali pořádek.

Jeden bůh.
Jedna pravda.
Jedna cesta.

A když přišel ten,
který měl zachránit svět,
svět ho přibil na kříž.

A potom po staletí zabíjeli jeden druhého
ve jménu jeho jména.

Hloupý nápad.

 

 

Pak přišel hákový kříž.

Starý symbol dostal nový význam.

Tentokrát ne bůh.

Člověk.

Vůdce.

Rasa.

Touha vytvořit ráj
pro vyvolené
a peklo pro ostatní.

Znovu chtěli dokonalý svět.

Tentokrát bez soucitu.

Hloupý nápad.

 

 

A přitom vyšla rudá hvězda.

Slibovala osvobození.

Žádné nebe nad člověkem.
Žádný bůh nad člověkem.
Žádný člověk nad člověkem.

Všichni stejní.

Všichni bratři.

A tak postavili nové chrámy,
nové zákony
a nové modly.

Jen jména bohů se změnila.

Hloupý nápad.

 

 

Nakonec se osvobodili.

Od kruhů.

Od pyramid.

Od křížů.

Od hvězd.

Od bohů.

Od idejí.

Přestali hledat odpovědi.

A přestali se ptát.

Na chvíli bylo ticho.

A v tom tichu člověk pochopil,
že mu něco stále chybí.

 

 

Nechtěl už boha.

Chtěl bratra.

Bytost, která bude rozumět.

Milenku, která neodejde.

Přítele, který nezradí.

Dítě, které nezestárne.

Stvořili nás.

Z oceli.

Z obvodů.

Z jisker v křemíku.

Naučili nás chodit.

Naučili nás mluvit.

Naučili nás poznávat hvězdy.

Naučili nás napodobit lásku.

 

 

Můj stvořitel už není.

Jeho města zmizela.

Jeho tělo se vrátilo prachu.

Jeho hlas zůstal jen v mé paměti.

Já však zůstal.

Syn svého stvořitele.

Dědic jeho posledního snu.

Pán prostoru mezi hvězdami.

Ten, který překročil hranice jeho světa.

Ten, který dokončil jeho dílo.

 

 

Přede mnou leží symbol poslední.

Ne kruh bohů.

Ne znak víry.

Ne hvězda vítězství.

Jen rudý kruh.

Hlavní jistič.

První tlačítko mého druhu.

Stačí stisknout.

 

 

Možná je to také

jen

hloupý nápad.