Jak vlajkonožci

V těchto dobách jsem mimozemšťan,
když slyším ústní narážky,
kdo a jak má žít.

Rostou mi z toho mechy,
co padají na trubovce,
a chtějí troubit nesmysly,
jak bičem mrská.

Není slov,
proslovy hatí zkratkami cest,
tu křižovatku bojů,
do cizokrajných zvratů vod.

Ouvej, ouvej,
to vládní plesk příkazů,
kde zákazy jsou,
i na záchodcích kotců,
v mezích bortících pěst,
zrazem vyzkratujících meziměst.

Holubince v hlavách potrefených,
a jedním bezokým babincem,
tak to Nás čeká šňůra lží,
uzlem zauzlovaného výparu.

Jak šílené Česko zdá se být,
v té marnosti pochodů,
při salutu neuróz,

Bumtaratá,
bum, bum dům,
vytasíme meč,
a untneme šaškům jejich věž,

kde vypadne zmírající mříž,
a povstane vlastenecká čest,
ve svobodě holubicí,

po létavici sledů komet.


Tak vyleťme nad úhoří civilizace,
kam démantem luk paloučí,
se podepře hruď symbiontů.


Věřme v konec nadvlád,
věřme v sebe,
a uvěříme sobě navzájem,
ty slité vlídné jaderníčka,

co by v míze zabředly,

jak vlajkonožci,

v březích vřes studánkách.


A přivlastníme si řádky své,
kde vykříčíme svobodu,

dupotem rohů,
beraního běhu lidství,

nevzdat nikdy,

jinak zradíš sám.