Jako malá

Neztratila jsem se.

Jen jsem vyrostla do všech svých podob.

Stále se zastavuji u světla v kalužích, u vůně deště, u slov, která ostatním proklouznou mezi prsty.

Své jizvy nosím tiše.

Vím o nich, a ony vědí o mně.

A přeci ve mně zůstalo něco, co čas neunavil.

Údiv.

Ten první. Čistý.

Ten, který otevírá okna dokořán.

Pořád věřím dotekům, pohledům, tichu mezi dvěma lidmi.

Pořád se nechám zasáhnout.

Radostí.

Krásou.

Steskem.

Možná proto působím křehce.

Jenže křehké není to, co se zlomí.

Křehké je to, co zůstane otevřené i po bouřce.

A já jsem své dveře nikdy úplně nezavřela.

Jsem věčné dítě.

S dlaněmi stále připravenými chytat padající hvězdy.