Práce

Už chodím do práce..
A v očích všech jsem dospělá.
Pondělí až pátek,
v hlavě zmatek,
i když u maturity s vyznamenáním jsem prospěla.

K čemu mi to je?
Cíle a vize,
co dokážu,
když inflace a peněžní krize mi šly do cesty.
Jak splnit své touhy
v šatech nevěsty,
když svět plný podvodů je,
lží a neřestí.

Jak být šťastná,
když jediné, co vidím, je neštěstí?
Jak splnit očekávání,
když mám bolesti?
A jak mít sílu na něco jiného,
když každý den žiju z úzkosti?

Zkušenosti,
prej je to o zvyku.
Já však nechci si zvykat na tu paniku,
na rychlý svět,
kde nezastavíš se ani na chvilku.

Tak dej mi, živote, alespoň pět.
Pět minut, pět dní nebo pět tisíc?
To je jedno,
stejně mi nic z toho nepomůže mít, co chci.

Tak díky za tuto dobu,
že narodila jsem se a už mám dluhy,
že léky řeším své neduhy,
jen abych nezmeškala pět dní v práci.

Nebo chci pět šancí?
Na lepší život?
Prostor na dobu jinou?
Kdy krize nebude krizí
a podvody lidí mi budou cizí?

Kdy láska bude mít větší hodnotu než zlato ryzí?
Vím, že chci moc.
Konzumní svět,
co neumí spát ani když je noc.

Řešíme trable sami
a nikoho nevoláme na pomoc,
protože nic z toho už vlastně není moderní.