Zklamaní a unavení.

Teskně se prochází životem když vám nepřízeň náhody pod nohy svoje klacky hází,v naivní mladé víře sotva se rozhlédnem ,po bojích zdlouhavých vítězí zmoudřelé - ale stáří./Té cti a nadšení jež bylo beznadějně v malosti lidské zrazeno, nádherných snů co ve zkouškách lehly popelem,nemohu prostě už ti bože nikdy přijít na jméno,ta zbytečná trápení - ty steré bolestí jenž na světě veškerá nese zem./Ten nářek černých duší a zlomených srdcí tlumočit výšinám nebeským jest každý oprávněn jaký kdož marnosti svého údělu dávno tuší a zůstává v rozsudku bez soudu v samotě a bez lásky vší radostnou důvěrou pro tohle poznání z ráje vyhoštěn./Kam odteče naděje? Nevíš a jen bezmocně pokrciš rameny když nad vším na čem nejvíc ti záleží postáváš ve starostech skloněný?/Těším se v nitru až mne smrt ze žalu klidem přecejen zřejmě vykoupí,netoužím už po dalším zrození, vím v skrytu že nejedem z nás hru s osudem prohrává a nakonec stejně prohloupí.