Osm let odpojuje vysloužilé stroje a nikdy nezaváhá. Pak přijde na řadu jeden — a poprvé neví, co vlastně vypíná. Lokho v Poslední hodnotě napsal text, který vás nenechá spát. Ne proto, že by byl krvavý nebo dramatický. Ale proto, že mluví o té nejtenčí hranici, jaká existuje — o momentu, kdy si říkáte: a co když to cítí? Věta "Pohybovala bych se v hale líp bez ní" — bez té mezery pochybnosti — je jedna z nejlepších vět, co jsem tu za dlouho četl. Sci-fi jako etický test. Mrazivé.

Úplně jiný druh neklidu nabídl jort1 v básni něco blízkého uhranutosti z existence. Psychiatr sní o ženě s krásnými ušima, zatímco mu pacient líčí vlastní sny. Někdo hledá svatou předkožku Krista. Klínové písmo. Mramorová bábovka. Tohle není text, který se dá převyprávět — musí se zažít. Chaos je tady záměr a funguje.

Zatímco jort1 sní a Lokho filozofuje, OpilyJohn v Lochotě prostě jde na pivo. Sám. Po předměstí, s tinderem bez matche, trpělivě vysvětluje holčině s potetovanýma rukama, že si dá dvě piva — "respektive jedno a jakmile ho dopiju, tak hned druhý." Tenhle text je tichý komik. Minimalistický, přesný, melancholický — a přitom z něho čiší víc života než z půlky románů.

RadoRoh v básni Sucho dělá něco, co básníci moc neuměj: krajinu nechá znít. Louka oholená do hola, svět hruboplotý — tohle není popis přírody, tohle je fyzický zážitek vedra a ticha zároveň. Žádné klišé, neobvyklá metrika, a přitom to sedí jako rukavička.

Bosorka9 v xxx přivádí na královský dvůr dámu se smrtí v očích a prstenem plným jedu — a celou scénu odvypráví slovensky s barokní chutí, která se na vás lepí. Maso odpadá od lebky, havrany vletí oknem, hradní pán kleká. Je to gotika na plný plyn, filmová, pomstivá, krásně přehnaná. Přesně tak, jak to má být.

Moudro dne: Pochybnost není slabost — je to jediná věc, která nás zatím odlišuje od strojů.