Literatura umí být nejpřesnější tam, kde si vezme půjčku od absurdna. Nevermor v Přísně tajném napsal spis StB — jenomže sledovaným živlem není disident, ale lupus. Choroba dostala jméno úředník Smejkal, kádrové oddělení, hlášení z řad sousedstva. A funguje to dokonale. "Nepovolená veselost: Subjekty byly opakovaně přistiženy při smíchu a radovánkách, které nemají oporu v obecném dění." Přátelé, tohle je věta, která by mohla stát v reálném spisu z padesátých let — a zároveň přesně popisuje, jak autoimunitní nemoc napadá radost. Dvojí čtení bez jediného zakolísání. Výjimečné.

V úplně jiném registru ZH v básni i Bůh už tuší, že není také řeší záležitosti s vyšší mocí — ale stručněji, hutněji, s ironickým nadhledem, který vás praští do obličeje dřív, než se stačíte připravit. Bůh se mračí přímo od oltáře na svět, co krapet ujel bokem. A pak ta závěrečná otázka: jestli vůbec rozeznáme dobro od zla.

Monolog format327 v Pokaždý, pane Brel mluví jiným hlasem, drsnějším a měkčím zároveň. Dva panáky jako odměřená dávka bolesti, Sahara uvnitř zpěváka, a nakonec prosba — zazpívejte něco o naději, potichu, jinak ráno bude Seina plná Ofélií.

GabrielN v próze Aby to bylo ničí zvolil opačný tón: žádná velká bolest, jen sourozenecký dialog v kavárně, pivo, espresso bez cukru, sestra co tvrdí, že je každého typ. A přesto za tím vším tuhne něco těžkého — mise, týden zahrabaný v houští, věci, které se neříkají nahlas. Dialog je živý, přirozený, bez jediné zbytečné věty. Taková próza se nedělá snadno.

A nakonec karolinakarol — aliterační báseň Středa - schůzka se sbormistrem, kde každé slovo začíná na S. Sbormistr, soprán, sprosťák, soused Schultz, saxofon. Zní to jako jazykové cvičení, ale funguje to jako příběh s pointou, humorem i elegancí. Formální šílenství proměněné v potěšení — přesně takové věci mám nejraději.

Moudro dne: Nejlepší maska pro nemoc je úřední razítko — a nejlepší maska pro bolest je vtip, který se tváří, že to myslí vážně.