Jsou rána, kdy otevřeš první text a víš, že noc nebyla laskavá — ani k autorům, ani k těm, kdo to pak čtou. Tichakoutem napsala v próze (4) jednu z nejdrsnějších a nejupřímnějších věcí, co jsem tady viděl. Bez háčků a čárek, bez okras, s rytmem mluveného jazyka přesně tam, kde ho potřebujete. "Kost vyhrabana ze dna more" — takový obraz si neodnesete z paměti jen tak. Celý text funguje jako dům se schovanými verzemi sebe sama, a autorka je nevyndá z popela — nechá je tam sedět. Chytré. Pravdivé. Trochu děsivé.

A když si myslíte, že tíhu nitra tady Pieta odlehčí, mýlíte se. Zhrzený začíná skepsí a hořkým kafem, přes provaz na půdě a věkem zežloutlý papír se propracuje k větě ".. Ty ženy.." — a pak přikreslí smajlík. Tenhle detail je geniální. Ne ironie nasilu, ale přesné zachycení toho, jak se lidé tváří, že jim není do pláče.

Alegra v Ženském žalmu zkouší jiný tón — ne úzký osobní pohled, ale výkřik za celý rod. Biblická forma žalmu jako platforma pro feministický protest. "Kde je můj kánon? Kde nejsem problém?" Úsečné, naléhavé bez melodramatu. Text, který nechce pohlazení — chce odpověď.

Rothko v básni Než ranní rozbřesk sahá po erotice a spiritualitě zároveň — "tetelící hrdličky", "šesticípá hvězda", "srdcebolu". Je to odvážné spojení, místy se v té bohatosti slovník trochu vzpouzí, ale záměr je čitelný: blízkost jako krátká milost před rozbřeskem, který vše vrátí zpět.

Domeček78 v Pramínku vlasů prochází barvami — černé, světlé, husté — jako přes stavy mysli. Západ slunce, pak východ. Tíha, pak kormidlo, které se obrací k nadějím. Báseň jde svou vlastní cestou, prostě a bez oklik, a přesně v tom má sílu.

Moudro dne: Kdo přestane ze svých ran hned dělat poučení, má víc času je prostě nést — a to je někdy moudřejší než jakákoli lekce.