Někdo škrtá sirkou na starém spáleništi. Ryzil to napsal v Komu čemu se divím tak přesně, že mi ta věta chvíli ležela v hlavě, než jsem byl schopen číst dál. Žádné zdlouhavé filozofování, žádný moralizující rejstřík — jen obraz. Spáleniště, které pomalu zarůstá, a někdo, kdo to nechce nechat zarůst. "Kolik tehdejších lidí by ten oheň znovu založilo, kdyby věděli, co přijde potom? Možná sto z milionu." To je věta, která si zaslouží vytisknout a pověsit na zeď. Nebo aspoň přečíst nahlas.

Oheň se ale v noci objevil i jinde. Fisus v sérii drabbel Drabble 20x jinak zapaluje pole pod nohama vlastního strašáka — a ten strašák ještě stačí vrány varovat, ať letí pryč. Sto slov, dramatický oblouk, čisté srdce a slaměný klobouk pomalu klesající k zemi. Fisus to umí: jeden formát, dvacet různých nálad, od existenciální tragédie přes otcovský humor až po absurdní scény, kde se všechno drží pohromadě jen na jeden dech. Kdo si myslí, že sto slov nestačí na nic, ať to jde říct strašákovi.

Ukiyo v textu Zločin, trest a bílé šaty sepsala noční můru způsobem, který mě trochu znepokojil — tím nejlepším možným způsobem. Surový jazyk tu není pro efekt; je to jediný jazyk, který na takový sen sedí. Dostojevský jako kulisa, otec jako soudce, rozervané břicho a krev na kočičích hlavách. A přesto pod tím vším pulzuje něco intimního, co se špatně popsuje, ale dobře cítí.

Zuzka017 přinesla do toho všeho lehkost — báseň Trable v tancích začíná na parketu a ve druhé sloce nečekaně přeskočí na tank. Desátník, který neumí řídit obrněné vozidlo, a důstojník, co se mračí. Komická miniatura s ostrou hranou. Těch pár veršů udělá víc než hodina komentářů.

A pak Petbab: v próze V moldavské stepi si sednete vedle starce s ledovou rukou a namodralými rty a on vám rovnou otevře téma třetí světové války. Vy se posunete o deset centimetrů. On se přimkne zpět. Dialogy jsou autentické do té míry, že skoro cítíte moldavské odpoledne na zádech. Ticho, které říká víc než výkřik.

Moudro dne: Kdo nikdy nezažil oheň, nemá důvod držet sirky opatrněji.