Sedí spolu dvě malé holčičky na klíně babičky gabenky a čtou. Jedna blonďatá hlavička, jedna tmavá, obě zaplácnuté do knížky. Gabenka v básni Čítame naťahuje krk, jen aby nerušila. "Nasávam blízkosť zhlboka" — tahle věta mě dostala. Žádná slza, žádné sladkobolné pózování. Jen fyzická přítomnost toho momentu, vydýchaná do jednoho slova.

Na druhé straně spektra stojí Volné místo od Laxxe159 — a tady se nedýchá tak snadno. Báseň zachycuje mezigenerační trauma přes střípky, nikdy ne přímo, a přesně ta nepřímočarost páchne nejtíživěji. Otec, který "dělal to nejlepší, co bylo v jeho silách" a žije teď ve Stockholmu — věta sama o sobě nevinná, a přesto ji cítíte jako facku. Závěrečná kaskáda "hořící, hluchá, nevidí, necítí" se rozpadá do ticha jako věci, které se nedají dát zpátky dohromady.

PidiGrotesky v Lásce, která vapovala mango a guavu předvádí, že groteska nemusí být hloupá, aby byla vtipná. Hrdina bojuje o srdce Toničky profilem rodinného hospodářství na Instagramu, zatímco světáci střídají příchutě vaporizérů rychleji než ponožky. Puky na tesilkách, pokácené topoly, Český rozhlas Brno jako pozvání na rande — tempo je rychlé, nadsázka přesná a nikde ani stopa prvoplánovosti. Tohle není humor pro ty, co si myslí, že literatura musí bolet.

Nšoči v Rezavých kolenou zpívá o rezavém já a přibližující se penzi s tou zvláštní směsí melancholie a úlevy, kterou znáte, i když jste ještě mladí. Štěně, co olízne ruku, jako zdroj energie — a smrt, v jejíž tváři "nevidím mládí, nevidím stáří". Ten obraz sedí. Smrt jako jediný věk bez věku.

A pak je tu danielsoft s Jménem pro planetu — krátká sci-fi próza, kde roboti pozorují lidstvo degenerující do "haf haf" a "šuk šuk", a rozhodnou se ho zachránit simulací s přírodními zákony, náboženstvím jako příslibem návratu do reálného světa a pomalým technickým pokrokem. Pointu domyslete sami. Přátelé, já ji domyslel a radši si dal další kávu.

Moudro dne: Nejlepší způsob, jak někoho přimět žít slušně, je neprozradit mu, že je to hra.