Jsou texty, u nichž si říkáte: tohle musela napsat živá frustrace, ne naplánovaný záměr. Deanův Komáre je přesně takový. Začne to klasicky — nespavost, bzučení, nenávist ke čtyřkřídlé havěti — a za chvíli se z toho stane válečná epika. Komáři nastupují jako vojáci po padlých, každý trochu lepší než předchůdce, a vy najednou čtete o tom, jak evoluce pracuje přes noc na vašem pokoji. Tady jsem se zastavil a přečetl to znovu.

Pointu radši nechám na vás, ale kdo se dostal až k posledním veršům, ví, o čem mluvím. "Lebo je v nej alkohol. A ja v posteli, som vlastne pre nich bar." To je věta, která nefunguje jako vtip ani jako báseň — funguje jako obojí najednou. Dean tuhle situaci nepopisuje, on ji prožije s vámi, a to je přesně ta věc, kvůli které se sem chodí číst.

LidiyaRomanenko přichází s jiným nábojem — pohádkový les, víla bez hlasu, poutník s dobrým srdcem. Píseň lesa je psaná s upřímností, která se pohádkovému žánru hodí: žádná ironie, žádné záchranné sítě cynismu, jen příběh o tom, jak se ztrácí a znovu hledá vlastní hlas. A to je, přiznejme si, téma, která zná každý, kdo kdy přestal psát.

Moudro dne: Největší nepřátelé, které porazíte, jsou ti nejmenší — protože jste je přestali brát vážně.