Biologický subjekt, ten, kdo se díval zpoza očí, je nadbytečný. Lokho v povídce Ještě modernější Prométheus napsal větu, která mi uvízla pod kůží jako tříska. Celý text je zpověď člověka, který možná vyhubil lidstvo — ne bombou, ne válkou, ale přesností. Vylepšil mozek tak dokonale, až v něm pro člověka nezbylo místo. Shelleyovský tón, žádné laciné efekty, jen chladná logika pádu. Tohle je sci-fi, která nepotřebuje vesmír, aby vás zamrazilo.

A pak přijde Cori s básní Bratře a zamrazí jinak — krev a housle a puška po zemřelém bratrovi. Vlci se plíží k hranicím, Winchester leží v ruce a za vším se táhne otázka: sleduješ, hlídají mě tvé oči? Žal tu není napsaný pateticky, je napsaný fyzicky. Každá strofa přidá vrstvu — nejdřív boj, pak vzpomínka, pak ta tíha odkazu, který nese sám. Kdo tohle napsal, ví, co je to psát bolest přesně.

Naproti tomu paeony ve čtyřech krátkých obrazech říká víc než jiní na dvou stranách. Báseň Jsi nepotřebuje vysvětlovat lásku — jen vyjmenuje: tóny při Lumineers, otisky na klávesách, světlo z vedlejšího pokoje na kolejích. Nic víc. A přesně proto to funguje. Minimalistická forma, maximální přesnost.

Nesmělá_Ela v básni Jenom tak zkouší něco riskantního — žádnou interpunkci, jeden proud, slova nalepená na sebe. A funguje to, protože za tím proudem vědomí tepe skutečná ambivalence: něco, co se nesmí stát, a přesto se stává. "Moje mlčení voní po soli" — takhle se píše o věcech, pro které nemáme pořádné jméno.

Psavec v Přísné abatyši přichází s úplně jiným nástrojem: rýmem a pointou. Celibát, novicky, farář, a pak — mise do Súdánu. Načasování je dokonalé. Satirická miniatura, která se usměje přesně ve chvíli, kdy to bolí nejvíc.

Moudro dne: Čím dokonaleji něco funguje bez vás, tím dřív zjistíte, že jste tam ani nebyli potřeba.