Otočit poslední list knihy, která popisuje váš dnešní den — vteřinu po vteřině, včetně touhy po Janině — to je ten druh hrůzy, po které člověk zavře oči a sedí ve tmě. Emmina próza Poslední list dělá přesně tohle: vezme klasický motiv osudové knihy a dotáhne ho do znepokojivě elegantního závěru. Protagonista začne psát stejným písmem, stejným náklonem, bez emocí — a vy si uvědomíte, že dohoda s osudem byla podepsána dávno, jen nikdo neřekl, kde najít pero.

Podepisovat dohody s osudem je vlastně starý zvyk. AlešValčík v Nepsané dohodě píše o jiném druhu smlouvy — té, která nevznikne u notáře ani u psacího stolu, ale na špinavém chodníku, když cizí ruka stiskne druhou. Báseň je strohá, žádný patos, žádný manifest. Jen tichý rytmus a věta "myslím si, třeba se pletu" na konci — a právě ta pochybnost z ní dělá jeden z nejupřímnějších textů, co jsem tento týden četl.

LevXVI ve Ve Smečce zvolil jinou strategii: opakované "jako by" buduje paralelu mezi světem lvů a tím naším, lidským, a čím déle čtete, tím víc ta paralela bolí. Lvi lépe ctí předky, lépe drží slovo, jejich rande jsou hezčí bez muziky i bez tance. Ironie je přesná, obdiv skutečný. Báseň se neptá, jestli jsme se pokazili — ona to prostě předpokládá a jde dál.

Terii v Zahradě růží jde naopak dovnitř, do fyzického. Zahrada voní, pak hřmí, pak teče krev a mísí se s deštěm v louži. Zlomená láska jako roztrhnutá růže — zní to jako klišé, ale báseň si ho vydobývá zpátky silou gradace. Od sametu přes bouři po krvavou louži — to není okrasa, to je trajektorie.

Kan v básni O ničem zvolil úplně jiný tón: kapka u zrcadla, včely co se domlouvaly a skončily k polednímu bez výsledku, nová móda, pisálek s rozbitou tlamou. Zdánlivý chaos, ve skutečnosti sardonická mozaika. "Konečně, ta báseň je o ničem" — tenhle závěr je přirozeně vtipný a zároveň trochu pravdivý o sobě samém. Lehká ruka, funkční ironie, potěšení ze čtení.

Moudro dne: Kniha bez autora je jen němá hrozba — nebezpečná se stane až ve chvíli, kdy si sáhnete pro pero.