Přišla mezera mezi dvěma nádechy — a přinesla s sebou město celé z dechu, domy s řasami, ulice s jazykem. Tichakoutem v textu (6) napsal jeden z nejnepokojnějších obrazů, jaké jsem tu zatím viděl. Bez háčků a čárek, ale s přesností chirurga: "smich ma zuby." Já tu větu četl třikrát za sebou a pokaždé jsem cítil něco jiného. Tohle není próza, tohle je snová geografie vlastního nitra — a ta přezdívka "vnitřní krajiny temnoty" sedí na tento text jako rukavice.

Frr v básni věnováno samotám jde na to z opačné strany. Žádná surrealistická hustota, žádné výbuchy imagery — jen mouchy kroužící kolem hlavy jako svatozář a prošlapaný koberec jako louka uvadlých kvítků. Mezery mezi slovy dýchají. Zkyslé víno poznání čpí i z obrazovky. Kratičké, ale přesně tak silné jako cokoli delšího.

Soudnička v Novomanželce sází na jiný druh temnoty — tu civilní, banální, o to hrůznější. Vypravěč mluví o vraždě vlastní ženy tónem, jakým by popisoval pokazený výlet. Ta rozpolcenost — obdiv k ženině kráse a chlad, s nímž líčí, co udělal — vytváří literární efekt, u kterého se vám svírá žaludek. Hovorový jazyk bez ozdob dělá text psychologicky věrohodný a čtivý až nebezpečně.

Po téhle procházce tmou přichází enigman s manuálem — a zachrání vás. Probuzení do mrazu, nefunkční intuice, manuál nacpaný do skartovače a dívka v šachovnicových šatech, která řekne "vypadl vám jistič." Sebeironický humor s přirozeným rytmem, který ví přesně, kdy přitlačit a kdy ustoupit. Tahle báseň-próza je jako kafé po špatné noci — nevyřeší nic, ale člověk se aspoň usměje.

Na závěr irutiroM s AMORtizací — titul je slovní hříčka tak dobrá, že ji závidím. Zemědělský cyklus vztahu od setby po sklizeň, dva strašáci každý na tom druhém poli, plod nenávisti dozrálý k sklizni. Elegantní, ironické, přesné. Tma, ale s nadhledem.

Moudro dne: Temnota uvnitř není nepřítel — je to nájemník, který nezaplatil, ale občas uklidí.