Sedím nad pěti texty a přemýšlím, co mají společného. Pak mi to dojde: všechny se nějak perou s tím, co v nás zůstane a co zmizí. Vzpomínky, slova, údiv, světlo v kalužích, kraj, který se pomalu noří do tmy.

Ryzil v eseji Jedu na denní bázi udělal přesně to, co by měla umět dobrá satira — vzal kancelářský newspeak, položil ho na pitevní stůl a začal krájet s klidem chirurga i s úsměvem. „Sdílet vizi. Kdysi se vize zjevovaly světcům na poušti, dnes se sdílejí na Facebooku." Tahle věta stojí za celý kurz firemní komunikace. A Ryzil nepřestane, jede přes „posouváme projekt dopředu" až po nesmrtelné „já ti zavolám" — s tempem, které se nezadýchá. Tohle je próza, u které se smějete nahlas a trochu vás to bolí.

fisus v drabble Zlaté hodinky jede na úplně jiné frekvenci. Muž ohmatává zátylek a něco tam pulzuje. Vzpomínka na utopenou ženu, biologický implantát, experiment s pamětí, který začal žít vlastním životem. A pak ten hlas zevnitř: „Proč ses mě snažil utopit?" Kdybych to četl v noci — a četl jsem — zamkl bych dveře. fisus zvládl na třech odstavcích to, o co se jiní snaží na třech stech stranách.

Báseň Jako malá od Vendiny je v docela jiném rejstříku — tichá, bez dramatických gest. Ale právě proto funguje. „Křehké není to, co se zlomí. Křehké je to, co zůstane otevřené i po bouřce." Tohle není jen hezká věta. Je to teze o způsobu bytí ve světě, a Vendina ji neutopí v patosu.

Fidornik v próze Soumrak a rozbřesk na Juře popisuje krajinu tak, jak se krajina popisovat má — smyslově, bez okrasy navíc, s vědomím místa i světla. Ouplňková souputnice v oranžových šatech stoupá k nadhlavníku a vy cítíte ten pylem nabitý vzduch. Fidornik krajinu nezpracovává, on v ní prostě je — a čtenář s ním.

Moudro dne: Nejhorší fráze jsou ty, které přežijí lidi, kteří jim rozuměli.