Myslel jsem si, že když si budu dostatečně silně přát, stane se. A takhle to jde dál — dekádu za dekádou, mantra za mantrou — až do okamžiku, kdy clay6oy v próze Do sta? položí tu nejdrtivější otázku celého textu: "A kolik mi to vlastně je?" Tahle věta mě zastavila víc než cokoliv, co jsem tento týden četl. Celá stavba textu — přesně opakující se rytmus, který se pomalu drolí — je jednoduchá jako hodinový stroj a stejně tak neúprosná.

Zastavit se. Právě o tom je i Kohakuova Pralinka. Zdánlivě nejlehčí věc ze včerejšího výběru — rýmovaná hříčka, skoro říkanka — a přitom v ní sedí výzva, která se k Do sta? hodí jako klíč k zámku. Nezastavuj, žádnou svačinku. Na, dej si pralinku. Zastav na chvilinku. Dvě protikladné instrukce za sebou, a mezi nimi celý život, který nás žene dopředu, aniž bychom věděli proč.

Iva Husárková přichází s VEJCI a vnáší do toho všeho dokonalou komickou vřelost. Kočka Lilly s moukou na hlavě a oranžovými papučemi s klauny, kteří "ztratili identitu, smysl pro humor, empatii a vřelý vztah k lidem" — tohle je absurdní humor v nejlepší formě, kdy se smějete a zároveň cítíte tu "nepopsatelně křehkou" atmosféru rána. Autorka v próze ukazuje, že zastavení se nemusí být filozofické cvičení. Stačí vařit vejce a nechat kočku, ať vás rozesměje.

Oproti té teplé kuchyňské scéně působí haiku mzuba jako studená voda do tváře: okna otevřená z obou stran, ale nic neslyší. Blízkost bez dorozumění, fyzická průchodnost bez skutečného kontaktu — to je jeden obraz, šest slov ve slovenštině, a přitom toho řekne víc než mnoho delších textů. OpilyJohn pak ve V menším okresním městě pracuje s podobnou úsporností jinak — nápis VÝČEP z doby strádání, cedulka ZRUŠENO z doby blahobytu. Dvě epochy, jedna budova, konec příběhu. Grafická mezera mezi slovy a prázdnotou kolem nich není náhoda — je to součást básně.

Moudro dne: Čím déle člověk nezastavuje, tím hůř si pak vzpomene, proč vlastně běžel.