„Máš prsty umazané od povidel" — tohle jsem přečetl ve dvě v noci a musel jsem se zastavit. Tereka v básni usadila ses mi mokrá na víčkách udělala něco, co se málokde vidí: vzala depresi, oblékla ji do indigového kabátu a pustila do textu beze studu, bez terapeutického slovníku. Žádná velká slova o duševním zdraví, jen vlhký dech před bouřkou a deka, která maže hezké vzpomínky. A závěrečná otázka — tři roky jsem tě neviděla, nebo jsem si tě vždycky nosila v sobě — je ta nejpoctivější, jakou k takovému tématu člověk může položit.

Philogyny1 v básni ten den jde ještě dál do tmy, ale jinak. Text teče bez interpunkce jako proud vědomí v lese, kde se střídá zpěv ptáků se střelbou, srna zpívá blues a havran odnáší balvan — a čtenář si nikdy není jistý, kde příroda končí a násilí začíná. Ta záměrná záhadnost není pózou, je to metoda. Honzik17 v Prší pracuje s podobnou krajinou, ale světleji: vítr v sukénce z třešňových květů, červenka hvízdající pozdrav létu. Teprve pomalu, verš za veršem, se nebe zatáhne a přijde tíha. Oba texty dělají totéž — nechají přírodu, aby za ně mluvila — a přitom se nepodobají vůbec.

A pak je tu PidiGrotesky s učitelem Lukešem, a to je úplně jiná nálada. Švejk: Učitel, který nešel šikanovat je groteska, která se tváří jako anekdota, ale přitom říká něco skutečného: že laskavost ve světě plném buřičů není slabost, ale nejtvrdší forma odporu. Když Lukeš po pádu na schod klidně zkonstatuje, že si prakticky ověřili gravitační zrychlení, smějete se — a zároveň vám trochu puká srdce. To je přesně ten druh humoru, který trvá.

Krátce a s chutí: drsnosrstej kokršpaněl v Rozporuplném snu železničáře ubalil čtyři verše, které začnou eroticky a skončí u zcizených železničních pražců. Rým drží, rytmus drží, pointa funguje dokonale. Takhle se to dělá.

Moudro dne: Nejhlubší tmy se nemalují černě, ale přesně — povidlovým prstem po tváři, vlhkým dechem, dekou přes vzpomínky.