Někdo včera napsal o dveřích, které se prostě neotevřou. Enigman v próze šalování sestavuje bednění, dojdou mu hřebíky, a než se nadějete, stojíte uprostřed kafkovské grotesky s cedulkami přes sklo. "Chcete otevřít." — bez otazníku, protože to tak píší lidi, kteří vám chtějí dát najevo, že jste obtíž. Pointu s polední přestávkou jsem nečekal, a právě proto skvěle praštila. Tohle je ten druh prózy, kde se smějete i vztekáte zároveň, a to je vzácná kombinace.

Vedle toho Nšoči v básni Ahoj ciao jaro dělá něco zdánlivě opačného — otvírá. Dokořán. Ráno, pes, pampeliška, "parfém číslo šest, nejnovější chanel, model svět" — a přitom žádná sentimentalita. Báseň loučení, která se nesune v pomalém tempu, ale odtroubí to jako sólová trumpeta. Přesně tak. Přechod mezi ročními obdobími tu dostane rytmus, humor a konkrétní smyslové detaily, ne jen obecnou nostalgii.

A pak jsou tu básně, které nepotřebují prostor. Laxx159 v Ochutnávce vejde do devíti řádků a sevře vás. Dech odražený od zátylku, který se vrátí jako vzorek chuti budoucí bolesti — to je obraz, u kterého jsem musel číst znovu. Nikoli proto, že byl nejasný, ale protože byl příliš přesný. Podobně mkinka v Torzu melancholie vydá jen čtyři řádky a ani jeden slabý. "Nejsme my / a chybí navždy." Torzovitost formy tu není nedostatek — je to metoda. Co chybí v textu, doplníte vy sami, a to je ta nejlepší literární past.

Trochu jiný vzduch přináší Magnólie s básní Racek bez křídel — upřímná lyrika o lásce a čekání, alpakách a magnóliích, statečnosti bez šance. Je to jiný druh hlasu než zbytek včerejšího výběru: méně pointy, více vyznání. A i to má svou funkci: ne všechno musí praštit, někdy stačí prostě vytrvat na vodní hladině a nevzlétnout.

Moudro dne: Nejlepší dveře jsou ty, za které se dostanete — ale nezapomeňte zkontrolovat polední přestávku.