Podzimní vítr včera řekl "dost". Dost jasmínu, dost pivoněk, dost náručí — AlešValčík v Odkvětu postavil báseň z opakování jako z kamínků, jeden za druhým, až to v závěru zasáhne přesně tam, kde bolí: "a já se tě nedotýkám." Žádný výkřik, žádné vysvětlování. Jen ten jeden tiše devastující řádek. Tady jsem se zastavil nejdéle.

Souputník zvolil přesně opačný přístup — v Plesu loutek se rozjel satiricky a naplno. Absurdistán, karneval, každá loutka v cizí masce: nevolník jako král, filosof jako hlupák, etik v šatu kuplířově. Je to přehlídka světa naruby, která bolí jinak — smíchem. A pak loutkář přijde domů a strčí loutky do krabice. Hotovo. Tady není co vysvětlovat, přátelé.

Psavec v Hrátkách se zvířátky přišel s něčím, co vypadá jako dětská říkanka, ale kudlanka sedící v base za sežrání milence je přece jen o trochu jiná pohádka. Čtyři zvířátka, čtyři pointy, každá si sedí. Bobr, kudlanka, pudl, ovád — a všechno s tou správnou lehkostí, která vůbec není snadná.

A pak je tu Mentos s Kalendáriem, kde Margita alias marnotratná Gita kroužila kolem a "se ztrátami nikdy nepočítala" — milá, rychlá, rytmická. Vedle Psavcových zvířátek to celé chutná jako odpolední kafíčko s úsměvem.

Z těchto čtyř textů se vyklubal zajímavý den. Satirický, hravý, přesný v obrazech.

Moudro dne: Čím lehčeji něco vypadá, tím víc práce za tím stojí — říkanka i satira to vědí lépe než epos.